Vztah s mámou

Otázku položila: Anonymní uživatelka #269509 22.5. 1:43

Ahoj,
je mi opravdu velmi smutno, když tohle píšu. Jsem opravdu úplně na dně. Se svou mamkou jsem neměla nikdy dobrý vztah a myslím, že už to nikdy dobré nebude. Předem chci říct, že svou mamku nechci hanit, jen vám nastínit situaci. Nikdy mi neřekla ani slovo o menstruaci, vložkách, gynekologii, sexu, nic....takže jsem jako jediná holka že třídy nevědela nic, když jsem to poprvé dostala. Nikdy se se mnou o tehlech tématech nebavila a já jako dospívající holka to tak potřebovala! Hrozně jsem o tom chtela mluvit. Smířila jsem se s tím, odpustila a šla dál. Potom jsem měla prvního kluka, bylo mi 15 a já se s tím máme nesverila, neměla jsem k ní důvěru a ona mluvila vždy jen o sobě a o své práci. Ten vztah trval 4 roky a za celou dobu se mě ani jednou nezeptala, věděla to, ale nezajímala se. Ten vztah byl špatný, jednostranná láska, byla jsem nešťastná, ale neměla se komu svěřit. K mamce jsem tu důvěru nějak neměla a ona se nesnažila mi pomoct. Je to ode mě možná hnusný, ale já vždycky hledala mámu jinde... V ucitelkach na základce, v třídní učitelce na střední. Byly mi víc mámy než moje máma. Vrátím se k tomu vztahu. Způsoboval mi dlouhodobě stres, do toho jsem mela hodně učení- měla jsem z toho psych. problémy. Moje učitelka to poznala a zašla se mnou za psycholozkou, ta mě poslala za psychiatričkou a diagnostikovali mi úzkostně depresivní poruchu. Byla jsem krok od sebevraždy, za život vděčím své učitelce, která mě v tom nenechala a byla pro mě máma. Moje máma nic nepoznala. Podle mě všechno souvisí se vším. Možná kdybych se mohla mámě svěřit, tak neskoncim na antidepresivech.
Když se moje máma dozvěděla, že mám deprese, léčím se na psychiatrii, tak se za mě styděla, řekla mi, ať to hlavně nikomu neříkám. Styděla se za svou dceru, která byla nemocná. To jsem ji odpustila, šla dál.
Po několika letech jsem se dostala ze svých stavů, po hodinách práce sama na sobě, psychoterapie, atd. ale bohužel přišla další rána od mámy. Oznámila mi rozvod, v pohodě, to jí nevyčítám. Ale to, co následovalo už bylo horší. Já stala na straně táty, ale nebyla jsem proti máme, nic jsem ji neudělala. A ona co neudělala. Zacala si na mě chodit stěžovat a pomlouvat me, postupně před všemi příbuznými. Všechno se obrátilo proti mě, všichni se obrátili proti mě. Kvůli tomu, že věřili mámě, která o mne roznášela nepravdivý informace o tom, jak jsem na ni zlá, že ji vydírám a kde si cosi. Nevyčítám ji to, že se dala rozvést, ale to že jsem to nejvíc odnesla já, protože se k tomu nedokázala postavit čelem. A když mi bylo nejhůř a všichni příbuzní mi začali nadávat, ona se na mě úplně vykašlala, odešla a nechala mě samotnou v baráku, abych se postarala sama. Já se postarám, o tom to není. Spíš mě nechala v úplný nejistotě, strachu...mám hroznej strach z toho, co bude.. s tátou bohužel být nemůžu. Žiju teď v úzkosti a strachu, kvůli máme.
Co si o tom myslíte?

Odpovědi (podle hodnocení / podle data)

  • A k čemu Ti bude náš názor? Možná se Ti ulevilo, že ses vypsala, to je dobře, ale pokud navštěvujes psychologa, nebo psychiatra, res to spíš s nimi, protože oni Ti pomůžou, my tady asi těžko. Vaz si toho, že máš dobrý vztah alespoň s tátou, protože spousta z nas nemá třeba už ani jednoho rodiče, nebo ve spoustu případech selhali oba dva. ;-)

  • Ahoj, asi nedokazu uplne poradit, ale napisu, co mi bezelo hlavou, kdyz jsem cetla tvuj prispevek... mne na dospivani celkove prislo uplne nejtezsi, vyporadat se se vztahem s mamou. Najednou mi tak nejak doslo, jaky chyby delala a jak moc se to na me podepsalo. Kdyz jsi dite, mamu mas rada tak nejak automaticky, snazis se zavdecit, aby te chvalila a mela te rada... touzis po uznani... ale nekdy to od ni nedostanes (at uz naschval nebo nevedomky) a to ti ublizuje.. pak o sobe zacnes pochybovat a ziskas pocit, ze si lasku asi ani nezaslouzis...a to je pruser... pak muzes mit problem i pozdeji napr. ve vztazich.. hrozne ti zalezi na tom, co si o tobe druzi mysli... neznas svoji hodnotu a jsi moc zranitelna...
    Zasadni pro me bylo uvedomit si, ze mi tohle vsechno (uznani / prijeti) moje mama nedala, ne proto, ze by nechtela...ale proto, ze ani ona to v detstvi nedostala a tudiz to neumela dat me... je to smutne, ale je to tak... pomohlo mi to prijmout to jako fakt a uz se nepitvam v tom, proc moje mama neudelala tohle a tohle, kdyz jsem to nejvic potrebovala. Proste NEUDELALA . A ja si nakonec uvedomila, ze s tim asi dokazu fungovat... ze si to uznani proste dam sama. Ze uz jsem dospela a ze dokazu fungovat i bez toho a muzu se mit skvele.
    Je mi lito, ze to tolik lidi zaziva (tak nejak si myslime, ze ostatni to maji lepsi nez my, ale myslim, ze podobna traumata z detstvi jsou celkem bezna...), ale formuje nas to jako osobnosti a muze nas to prekvapive motivovat byt lepsi (napr. vuci svym detem) a tak nejak sebe-vedomejsi.
    Drzim ti palce, at to zvladnes. Lehke to urcite nemas, ale on je to skutecne velky ukol na cely zivot... tak tomu dej cas. Verim, ze bez ohledu na mamu, potkas v zivote spoustu dobrych lidi, kteri naopak pomohou a podrzi, kdyz to ani nebudes cekat. :-)

Přidat odpověď

Ženě nejlépe rozumí žena

V poradně naleznete již 75 340 otázek, kterým se dostalo 252 211 odpovědí a 394 286 komentářů

Přesto jste nenalezla odpověď na svůj problém?Zeptejte se

TOPlist