Vztah s mámou

Ahoj,
je mi opravdu velmi smutno, když tohle píšu. Jsem opravdu úplně na dně. Se svou mamkou jsem neměla nikdy dobrý vztah a myslím, že už to nikdy dobré nebude. Předem chci říct, že svou mamku nechci hanit, jen vám nastínit situaci. Nikdy mi neřekla ani slovo o menstruaci, vložkách, gynekologii, sexu, nic....takže jsem jako jediná holka že třídy nevědela nic, když jsem to poprvé dostala. Nikdy se se mnou o tehlech tématech nebavila a já jako dospívající holka to tak potřebovala! Hrozně jsem o tom chtela mluvit. Smířila jsem se s tím, odpustila a šla dál. Potom jsem měla prvního kluka, bylo mi 15 a já se s tím máme nesverila, neměla jsem k ní důvěru a ona mluvila vždy jen o sobě a o své práci. Ten vztah trval 4 roky a za celou dobu se mě ani jednou nezeptala, věděla to, ale nezajímala se. Ten vztah byl špatný, jednostranná láska, byla jsem nešťastná, ale neměla se komu svěřit. K mamce jsem tu důvěru nějak neměla a ona se nesnažila mi pomoct. Je to ode mě možná hnusný, ale já vždycky hledala mámu jinde... V ucitelkach na základce, v třídní učitelce na střední. Byly mi víc mámy než moje máma. Vrátím se k tomu vztahu. Způsoboval mi dlouhodobě stres, do toho jsem mela hodně učení- měla jsem z toho psych. problémy. Moje učitelka to poznala a zašla se mnou za psycholozkou, ta mě poslala za psychiatričkou a diagnostikovali mi úzkostně depresivní poruchu. Byla jsem krok od sebevraždy, za život vděčím své učitelce, která mě v tom nenechala a byla pro mě máma. Moje máma nic nepoznala. Podle mě všechno souvisí se vším. Možná kdybych se mohla mámě svěřit, tak neskoncim na antidepresivech.
Když se moje máma dozvěděla, že mám deprese, léčím se na psychiatrii, tak se za mě styděla, řekla mi, ať to hlavně nikomu neříkám. Styděla se za svou dceru, která byla nemocná. To jsem ji odpustila, šla dál.
Po několika letech jsem se dostala ze svých stavů, po hodinách práce sama na sobě, psychoterapie, atd. ale bohužel přišla další rána od mámy. Oznámila mi rozvod, v pohodě, to jí nevyčítám. Ale to, co následovalo už bylo horší. Já stala na straně táty, ale nebyla jsem proti máme, nic jsem ji neudělala. A ona co neudělala. Zacala si na mě chodit stěžovat a pomlouvat me, postupně před všemi příbuznými. Všechno se obrátilo proti mě, všichni se obrátili proti mě. Kvůli tomu, že věřili mámě, která o mne roznášela nepravdivý informace o tom, jak jsem na ni zlá, že ji vydírám a kde si cosi. Nevyčítám ji to, že se dala rozvést, ale to že jsem to nejvíc odnesla já, protože se k tomu nedokázala postavit čelem. A když mi bylo nejhůř a všichni příbuzní mi začali nadávat, ona se na mě úplně vykašlala, odešla a nechala mě samotnou v baráku, abych se postarala sama. Já se postarám, o tom to není. Spíš mě nechala v úplný nejistotě, strachu...mám hroznej strach z toho, co bude.. s tátou bohužel být nemůžu. Žiju teď v úzkosti a strachu, kvůli máme.
Co si o tom myslíte?