V kolika letech jsem se "cítily na dítě"?
Ahoj,holky asi neobvyklý dotaz.Bude mi letos 27 a budu se vdávat.Mám skvělého chlapa,občas máme období,kdy mi leze na nervy jen svou přítomností 
ale to vždy pomine a já si uvědomím, že lepšího bych nesehnala 
Jde o to, že on má děsně rád děti (ne že já snad ne).A asi se tak nějak počítá s tím,že po svatbě na to "vlítnem" Ale já jsem strašně "napůl", občas když vidím miminko,tak se můžu rozplynout a představuju si,jak bude skvělé,až budeme mít vlastní a jaká to bude idyla..
No ale pak nad tím občas začnu přemýšlet, a nevím, jestli jsem vůbec na to dítě připravená..jestli to zvládnu, co výchova? Co když nebudu schopná ho dobře vést tak, aby mi nedělalo třeba hysterické scény v obchodě, nebudu ho umět uklidnit, když mi začne brečet..jsem z toho trochu zmatená a neklidná.
Další věc, nad kterou přemýšlím, teď to řeknu asi trochu hloupě - bojím se, aby mimčo nenarušilo vztah mezi mnou a partnerem - víte, jak to myslím, žena se věnuje 100% malému a je čas vůbec na to, aby vztah mezi těma dvěma byl stejný?
Nerada bych byala jednou z těch "mamin",které po dítěti zakotví u sporáku, ven jdou ve vytahaných teplákách a to jen okolo baráku, přestanou o sebe pečovat. Chci, abych byla pro muže i po dítěti pořád ta nej, aby mě nezačal vidět jen jako maminu, která utírá dítěti zadek, ale pořád jako ženskou. Ale bojím se, abych byla schopná to všechno zvládnout...achjo
Asi to jsou nesmysly, možná se ani neumím dobře slovy vyjádřit, ale občas nad tímhle přemýšlím..až to příjde, tak to asi budu vidět jinak, ale stejně...
PS.nerada bych, abyste mě viděly jako hloupou fifinku, nejsem žádná krásná barbie s půlmetrovými nehty.
Máte některá podobné "obavy", budu ráda za názory, postřehy...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
27.2.2015 11:51Tak to tě možná trošku uklidnim, protože mám za 14 dní termín porodu a ještě teď mě rozčilujou řvoucí a neutěšitelné děti v obchodech a pořád se bojim, že budu mít se svým dítětem podobný problém.
Jinak na dítě jsem se cítila připravená, ale jak jsem viděla na testu dvě čárky, hned jsem měla jiné pocity. Vůbec jsem si nepředstavovala, že budu těhotenství prožívat tak, jak ho teď prožívám.. takže je možné, že až ty (jak píšeš "nepřipravená") objevíš na testu dvě čárky, budeš to vnímat úplně jinak, než si teď představuješ a všechno bude v pohodě.
A myslím si, že kdybys dítě ještě opravdu nechtěla, tak tu nad tím takhle nepolemizuješ.. -
27.2.2015 11:51je mi 27 a mám 4 děti. chtěla jsem to tak a nepřemýšlela jsem nad tím jestli se na to cítím, děti musíš mít z lásky, z rozumu by je neměl nikdo nikdy
vždycky tě bude rozum "strašit" jestli to zvládneš, a to je dobře mít o sobě pochybnosti a přemýšlet nad tím, aspoň víš, že se musíš snažit a je to zodpovědnost
o miminko se nemusíš starat na 100% jen ty. nejlepší je zapojit do těch starostí i manžela aby nezůstal stranou, budete tři ne ty s dítětem a manžel můžeš dát děti občas hlídat babičce nebo jít s kamarádkou na kafe a vůbe nemusíš kotvit u sporáku a chodit v teplákách záleží jak sama to budeš chtít. já na teplákách nevidím nic špatnýho pokud si třeba aspoň jednou za týden najdeš čas a "hodíš se do gala" a vyrazíš na kafe s kamoškou nebo na večeři či procházku s manželem -
27.2.2015 12:00mně bylo 24 když jsem se vdávala, miluji děti, ale až do 28-mi let jsem si nevěděla představit, že budu mít svoje...pak jednoho dne jsem se přistihla jak si představuji, že ten kočárek budu tlačit já...a v tu ránu jsem věděla, že jsem připravená na miminko
neboj přijde to samo...a je super, že o tom přemýšlíš... -
27.2.2015 12:05tak hysterickým scénám v obchodě se asi nevyhneš, to prostě patří k určitému věku.
Jinak obecně, na dítě se připravit úplně nedá, vždycky přijde něco, co by člověka předem ani nenapadlo o tom přemýšlet, jak to bude řešit.
Já bych hlavně o všem, o čem píšeš, mluvila s přítelem. Podle mě je mluvit o všem, hlavně o tom, co člověka trápí a čeho se obává, základ vztahu. Měl by vědět, že třeba ještě máš nějaké pochyby, možná on sám o tom, o čem přemýšlíš ty, vůbec ještě neuvažovat a aspoň získáte prostor o věcech mluvit spolu. Třeba ti to, že o věcech spolu mluvíte a společně se na ně připravujete, dodá jistotu.
A to, jak tě bude vidět partner, záleží jen na tobě. Pokud si od začátku vymezíš nějaký čas a prostor sama pro sebe, určitě z tebe nebude jen matka v telákách poletující mezi sporákem a plínkama. Zrovna tohle je dobré téma na diskuzi s partnerem..zjisti, jak se tváří na to, že se od začátku bude zapojovat do péče naprosto ve všem, aby sis mohla aspoň jeden večer v týdnu udělat pro sebe apod. Nám to takhle funguje skvěle, každý máme s manželem "svůj den" a o ostatní se děláme dle potřeby tak, abych mohla pracovat na částečný úvazek, občas si někam vyrazit apod.
Bohužel, ještě stále jen málo chlapů je připravených tohle přijmout a nebrat to jako nějakou újmu na zdraví, že se po nich chce, aby se taky občas postarali o vlastní děti. Takže myslím, že zrovna tohle je dobré si vyjasnit předem, ať víš, s čím můžeš počítat -
27.2.2015 13:21V první řadě tě musím upozornit, že správný čas na děti není nikdy
Vždycky to chce ještě tohle, ještě támhleto... U nás to bylo "ještě zrekonstruujeme koupelnu, ještě začnu studovat vejšku, ještě si v práci udělám tenhle kurz, ještě pořídíme nové auto..." No, ale protože jsme se vybodli na antikoncepci a nechali to svému osudu, tak se nic z toho nekonalo. A víš co? Svět se nezbořil, všechno klaplo jak mělo a mimčo šťastně a spokojeně roste (dnes je mu 2,5roku). Nejhorší je přemýšlet "co kdyby". Z toho by se jeden (a klidně i dva) zbláznil Otázky ohledně výchovy a toho, zda budu dobrou mámou jsem řešila před těhotenstvím, v těhotenství, po porodu... prostě furt a pořád Čekám druhé miminko a zase mám strach a obavy - nebudu mezi nimi dělat rozdíly? co když se nesnesou? jak zvládnu ponocovat s novorozenětem a přes den se věnovat staršímu? co když jedno dítě budu mít radši než druhé? Ale mám už zkušenost s prvním a vím, že se to vždycky nějak udělá. Neříkám, že je to vždycky nejlépe jak to jde, netvrdím ani, že je to řešení spadající do "top 10", ale mrně mi zatím sociálka nesebrala, zdravit umí, poděkovat a poprosit taky, zanedbaně nevypadá, podvyživené není, je to smíšek a nemyslím si, že by se mě děsil nebo mne jako mámu odmítal. Nikdy nemůžeš vědět, co je pro dítě nejlepší. Určitě uděláš spoustu chyb, bude tě to mrzet, ale děti jsou odolný druh - a jak sama zjistíš, matky taky Vztah mezi tebou a partnerem, to už je větší oříšek. Ze začátku budeš utahaná, nenaladěná, hormonálně rozhozená... Budeš se potýkat s úplně jiným životním stylem, ale za pár měsíců se to uklidní. Důležité je nemyslet na to, co bude, ale řešit to, co je teď. Teď mrně spí a ty máš náladu se pomazlit? Tak se vykašli na nádobí a jdi za partnerem. Babička ti vezme mrně na procházku a ty bys ráda chvíli klidu? Uvař dva hrnky čaje, jeden dej partnerovi, sedni si mu na klín, řekni mu ať mlčí a nech se chvíli hýčkat. Důležité je, říct mu, co potřebuješ. Potřebuješ si mu postěžovat, že je všechno na prd? Tak mu to pověz. Řekni mu, že si potřebuješ postěžovat, ať sedí, mlčí a neřeší tvé problémy. Že jen potřebuješ mluvit - nic víc. Po porodu jsem měla největší trable s tím, naučit se s chlapem mluvit "polopaticky". Jakmile jsem se to naučila, začlo to být fajn. Chudák chlap vidí, že jsi v nepohodě, ale neví co s tebou. Stačí mu dát návod a uleví se vám oběma. Neboj se mateřství, zjevně už jsi připravená. Přemýšlíš o tom, domýšlíš důsledky... dokud do toho neskočíš, nebudeš nikdy vědět co a jak Víc připravená už být nemůžeš, zkušenosti získáš až v praxi. Držím palce, ať se s novou rolí sžiješ co nejdříve (až to přijde) a jste všichni velká, šťastná rodinka -
27.2.2015 11:43
Ahoj, je hezké že o tomto vůbec přemýšlíš. Znám hodně matek, které o tomto vůbec dopředu neuvažovali, nechtěli si připustit, a teď mi bečí na rameni, jak nemůžou na diskotéku, ven kdy si zmyslí apod. Na jednu stranu, můžeš si načíst milion knížek, příruček, vyslechnout milion názorů, bohužel nikdy nebudeš připravena na to co nastane, ale to je asi u každé životní situace, ne jen u dítěte. Zase na druhou stranu, pokud víš čeho nechceš "dosáhnout" nebo kam "spadnout" si na dobré cestě. Je důležité, že tě dítě nemá odstavit ze společenského života. Dítě tě na chvilku v tomto může omezit, ale nikdy ne vyřadit. Tvé obavy naprosto chápu, teď se snažíme a v podstatě neuvažuji o ničem jiném...
-
27.2.2015 12:48holky to tu už tak nějak trefně komentovaly.... já třeba v teplákách chodila vždy, nikdy jsem se nemalovala, na zábavy jsem také nechodila, s manželem jsme se potkali, seznámili a dali dohromady v tělocvičně na společných trénincích - takže smardlaví, upocení a v hrozných outfitech
čekáme třetí dítko a když jdu do obchodu a uvidím v akci pivo a beru manželovi celou basu, paní u pokladny chce vždycky občanku! tipují mi 16 let když jim s úsměvem podávám občanku a informuju je, že čekám třetí dítě, vyvrací se ze židle ale já věděla hned, že manžel je ten pravý a že nechceme žít jen sami dva pro sebe, ale pro naši budoucnost, pro naše děti -
27.2.2015 13:10
Každá to má jinak. Já se cítila na dítě od 22, pak jsem najednou začala mít pocit, že rozhodně ne s chlapem, se kterým jsem tehdy byla. Pak jsem zase musela počkat já. Přítel byl o 4 roky mladší a studoval. Teď máme dvě holky 2 roky a 4 měsíce a celý život se převrátil o 360 stupňů. Myslela jsem, jak všechno o dětech vím a jak to s nimi umím. Když jsi ale s dítětem furt, tak prostě přijdou chvíle, kdy tě převalcuje. S manželem jen pro sebe chvíli opravdu nemáme. Snažíme se aspoň na chvíli se zastavit a jen se obejmout. Myslím na slova kněze, který nám říkal: budete tu pro své děti, ale nezapomeňte si najít chvilju, být tu jeden pro druhého. Neměnila bych, některé věci se už nikdy nevrátí a nostalgicky na ně vzpomínám. Na druhou stranu ty naše treperendy nás rozesmívají a naplňují láskou den co den. Příteli klidně řekni, že by sis chvilku ráda užila manželství a ne hned rodičovství. Nebo tomu nechte volný průběh, ono to taky může nějaký čas trvat. Z biologického hlediska jsi ted v ideálním věku.
-
27.2.2015 14:04
Naprosto chápu co jsi napsala.. Mě je 26 o prcka se snažíme přes dva roky a já pořád nevím jestli jsem na dítě připravená.. Ale jak se znám tak já si tím nebudu 100% jistá nikdy.. Takže asi tak.. Je to asi normální, že máme strach.
-
27.2.2015 14:31
Já ti rozumím...
Mně je teď 21 a přijde mi, že se okolo mě roztrhl pytel s mlaďounkými maminkami, co si pořizují děti a rodí o sto šest. Vůbec si nedokážu představit, že bych teď měla dítě. Studuju, přítel sice pracuje, bydlet kde máme a i by nás uživil, ale prostě NE. Moje nejlepší kamarádka je těhotná a už začínám být alergická na řeči o miminkách, na to, kolik stojí kočárek nebo kdy má další ultrazvuk. Jiná kamarádka je čerstvě vdaná !! (taky nechápu), snaží se o dítě a zase - těhotenské testy, plodné dny, ovulace, blabla - o ničem jiném už nemluví. Taky si někdy v tomhle "prostředí" připadám trochu blbě, že dítě teď nechci, ale co se dá dělat. Každý má tu zralost jindy. A co se týká tebe - co tak píšeš, tak to vypadá, že máš rozum a nestane se z tebe taková ta matka na 150%, která se přestane malovat, česat a chodí jen v teplákách Je to rozhodnutí té ženy, samozřejmě, až budu mít miminko, udělám pro ně vše, ale rozhodně nebudu kvůli tomu zapomínat na sebe Neboj se, je to jen a pouze na tobě, jaké tvé mateřství bude nenech se odradit vzteklým dítětem v obchodě a mysli na to, že ty jako matka a tvoje dítě, tvůj vztah s mužem budou takové, jaké si to uděláte Určitě budeš skvělá máma i manželka -
27.2.2015 14:41
Chapu te,taky jsem nad tim tak premyslela a rekla jsem si tehdy,ze kdyhych byla 100% pripravena, tak nepochybyju. Takze jsem si rekla,ze na ty materske city pockam a dostavily se ve 30. Tehdy jsem vedela uz urcite,ze dite chci za kazdou cenu.
-
27.2.2015 15:28
Já začala bláznit s miminkem už v 17 letech.Ted v září mi bude 21 a mám 5týdenní holčičku
-
27.2.2015 18:54
Já chtěla dítko od 15 let. I tak jsem si říkala, že to nebude jednoduchý. Mám skoro 26 let, téměř 4-letou slečnu a kolikrát si říkám, jak by bylo dobře bez ní, ale pořád bych neměnila
Někdy je to těžké, natož právě v situacích, kdy začne období vzdoru, nebo se začínají chytat móresy ze školky, apod. To máme třeba teď. Najednou nechce plno jídel, prská, odmlouvá, no máme ji kolikrát chuť někam zavřít, protože je to děs. Ale taky jsme byli nějací, snad to brzy přejde
