Proč jste chtěly mít děti?
Ahoj, zajímá mě, proč jste se rozhodly mít děti? Já jsem to viděla spíš z takového makro pohledu. Že přivedu na svět novou generaci, nového človíčka, zazrak, který vznikl že mě a manžela, novou osobnost, která tu bude moct něco dokázat. Že tu po mně zůstane něco hmatatelného, rod bude pokračovat. Ted mam skoro šestitýdenní miminko a mikro realita, kterou jsem si dříve nepřipouštěla, mě jaksi dostala. Neustálý pláč kvůli kolikam, pokakané plinky, poblite obleceni, nedostatek času na cokoli jiného...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
9.1.2018 8:12
Protože mě příroda natolik zblbla, že jsem si svůj život bez dětí neuměla od určitého věku představit. Nic volního na tom nebylo, ani žádnej vyšší cíl či ušlechtilý záměr, jak zminujes
-
9.1.2018 8:29
Já děti chtěla snad od malička, už jako náctiletá (11, 12, 13...) jsem ukecávala mamku, ať si pořídíme miminko. Moje touha neměla a nemá žádný makro pohled, byla a je naprosto iracionální. Ukecat mamku se mi (teda nám, taťka v tom jel se mnou
) asi nakonec podařilo, protože v mých 16ti se miminko narodilo a ukojilo mou tehdy silnou touhu po prckovi na spoustu let. Mikrorealita mi tehdy nepřišla tolik krutá, přesto si živě vybavuju, jak jsem občas byla ráda, že ten řvoucí uzlíček zůstává mamce a já jdu spát do vlastní postele. Takže jsem tehdy prohlašovala, že je to nejlepší antikoncepce . Ale ne, opravdu to ukojilo mou potřebu a já pak k dětem došla až ve svých čtyřiadvaceti, což byl milník, který jsem vždycky v hlavě měla, ale tehdy mě až zaskočilo, že "UŽ" je to tady a dokonce, že už to ani tak uplně nestíhám Takže tehdy mou touhu spustila logika, ale když jsem si připustila, že už vlastně klidně miminko mít můžeme, draplo mě to v plné parádě, strašně moc silná touha. Následná mikroreralita - asi ani nedokážu posoudit, jestli mě zaskočila. Spíš možná ne, už jsem měla dost dosavadního života, měla jsem pocit, že už jsem "vybouřená", a na nový, jiný život jsem se těšila. Neříkám, že to bylo jednoduché (no, možná teď už je, dítko má tři roky a zatím ani nejsem těhotná, takže si užívám tu pohodičku), třeba s tak velkým nevyspáním jsem nepočítala, z domu jsem to neznala (a když, tak zprostředkovaně, což jaksi není ono), ale pořád jsem tak nějak šťastná... je to to, co chci. A iracionální touha po druhém dítěti je tady se mnou snad už od roka prcka, ale rozum ji krotí, nechci si nasekat děcka rok po roku a prožít jejich nejlrásnější první roky v transu... I po střetu s mikrorealitou je pro mě miminko tou nejkrásnější realitou, kterou může člověk zažít... -
9.1.2018 9:53Vždycky jsem chtěla děti - nikdy mě ani nenapadlo, že bych zůstala bezdětná. Čekala jsem jen na vhodného partnera. Je mi 36 a čekám první. Svobodného života, studií, kamarádů, pařeb a času "sama pro sebe" jsem si užila dosytosti a neumím si představit, že bych takto žila (bez dětí) až do smrti. Všechno výše popsané (ať už single nebo pak s manželem) bylo fajn, ale bez dětí by mi život připadal ve výsledku prázdný.
Za mě děti k životu patří.
-
9.1.2018 12:51
Protože jsem děti chtěla vždy. Jsem jedináček a moc jsem toužila po sourozenci. Nedočkala jsem se. Když mi bylo 10 let, narodil se bratranec. Prožívala jsem tetino těhotenství a bratranec se pro mne stal středobodem vesmíru. Nic úžasnějšího než on (aspoň tehdy) nemohlo existovat. I okolí si dělávalo srandu, že jsem jeho druhá máma.
V 17 jsem poznala svého manžela a věděla jsem, že je to ON a chci s ním mít děti. Tajně jsem doufala, že selže antikoncepce. Když jsem slavila 19. narozeniny, tak mi slíbil, že k příštím narozeninám bude miminko. A taky to dodržel, ještě než mi bylo 20, tak jsme se začali snažit. Ve 20 letech jsem měla prvního syna. Realita byla ze začátku krutá, nebylo to jak si chvíli pohrát s bratrancem. Měla jsem kliku, že jsme v té době bydleli u manželových rodičů, takže ze začátku mi pomohla tchynina pomoc. Nestála jsem aspoň bezradně na plačícím uzlíčkem a rychleji se do toho dostala. Ale syn byl už od narození zlatíčko, takže už po pár dnech jsem si byla jistá, že chci další děti (hodně dětí). Manžel měl realističtější pohled na svět a počkali jsme se snažením až po přestěhování do vlastního. U druhého to bylo vše komplikovanější, ale to je vedlejší. Moji dva synové jsou to nejbáječnější, co mne mohlo potkat. A pořád cítím, že mé mateřské pudy nejsou zcela naplněny. Starší už je v pubertě, ne že bychom se neobjímali, nedali si pusu, nepovídali atd., ale už je to o něčem jiném. Mladšímu budou 4 roky, tulí se ke mně, pusinkujeme se, já pořád můžu zabořit obličej do jeho vlásků a čuchat jeho vůni. Děsím se, až za pár let vyroste a toto bude pryč.
Děti mám proto, protože jsem nikdy netoužila být ředitelkou, manažerkou, doktorkou, právničkou...., já chtěla být mámou na plný úvazek. Dokázala jsem mít 2 (aspoň pro mne) naprosto dokonalé děti a pro mne není většího úspěchu. Mé potřeby jsou pro mne vedlejší, vždy a všude jsou na prvním místě oni dva a pak až všechno ostatní. Třeba mne nedávno překvapil rozhovor s jinými maminkami, kdy se dostalo téma i na to, že se těší, až budou děti velké, vypadnou z domu. Že by měli dvougenerační dům, tak to ani omylem atd. My to s mužem bereme asi obráceně. Pro jednoho syna máme byt, u druhého přemýšlíme nad tím, že mu necháme náš stávající dům a přestěhujeme se na vejminek. A to nám oběma s mužem v době, kdy se budou naše děti chtít osamostatnit, 40-50 let. Takže věk, kdy by asi většina řekla, že si jde teprve "užívat" života. Ale já doufám, že tou dobou už budu babička. Asi jsem divná, ale já to tak mám. -
9.1.2018 13:17Neměla jsem nějaký racionální důvod, děti jsem vždy chtěla, mám je ráda, pracuji i jako učitelka. Mám tři ségry, nejmladší je ode mě o 19 let, pracovala jsem jako aupair u 2 leté holčičky a 4 letého kluka, takže jsem nějakou představu o malých dětech měla. Ale dokud člověk nemá vlastní dítě, neví, co to je. Je to fakt masakr, ale stojí to za to. Neboj, čím bude starší tím to bude lepší. Šestinedělí je dost specifické období, vše je nové, hormony pracují na plné obrátky. Já jsem první měsíc byla úplně na odpis, problém s kojením, kojila jsem skoro nonstop , abych se rozkojila, neuměla jsem rozpoznat, proč malý pláče, kdy je to z hladu, kdy kolika. Sedlo si to, když jsem vyhledala laktační poradkyni a celkově se uklidnila. Malý byl pak klidnější a spokojenější. Teď je mu 19 měsíců a je fakt k nezplacení, že už jakžtakž vyjádří, co chce. No a do toho čekáme druhé, které jsme si v tuto dobu přáli. Tak mám taky obavy, jak vše budeme zvládat, ale zároveň jsem ráda, jedináčka bych fakt nechtěla a věřím, že to nějak půjde. Pro mě je hnací silou to, že každé těžké období přejde a u těch dětí to jde fakt rychle, každý měsíc jsou šikovnější a chyřejší
-
9.1.2018 15:10protože si neumím představit, že bych si celý život naplnila jen prací, penězma a dalšíma konzumníma výdobytkama
A protože, ano sobecky, chci být něčí "nejmilovanější maminka" Za pár let, a ono to uteče jako nic, budou všechny ty poblité oblečky, prořvané noci a všechny další "radosti" bohatě vyváženy větičkami typu Maminko, já tě mám strašně moc nejvíc rád a podobně -
9.1.2018 16:55
Chtěli jsme dítě proto, že my dva se milujeme, cítíme, že k sobě patříme, že jsme jedno, a mít spolu dítě, vychovávat ho, je vyjádření naší lásky a našeho spojení. Bude tu někdo, kdo je kombinací nás obou, komu jsme dali život. Ale ne ve smyslu, že máme potřebu po sobě něco zanechat nebo zachovat rod, to je nám dost vzdálené.
-
9.1.2018 8:35
My se pro mimco rozhodli v mych 29 letech...a to "jen" proto,ze mi mit deti přišlo automatické a bala jsem se,aby to později jeste šlo. Ted mi je 32 a cekame druhy. Pro druhy jsme se rozhodli, aby byli parťáci a aby tady jednou syn nebyl sam az tu s manželem nebudeme.
První 3 měsíce byl pěkný zahul,brecela jsem, jak už nic nebude jako dřív apod. Ale co zacal syn okolo roku vic komunikovat, davat najevo co chce apod., je s nim sranda a ja si to uz užívám naopak mi je lito,ze vlastně ted prožívám poslední tehotenstvi, bude posledni miminko,ktere tak rychle vyroste -
9.1.2018 10:08Já budu stručná
já malou chtěla proto, ze jsem vždycky chtěla mladší sestřičku a neměla ji, tak mám svoji Lucinku, beru ji jako někoho, koho budu vždycky milovat a kdo bude vždycky milovat mě je moje všechno, je ji teprv 7 ale vím, ze s ni chci mít vztah kamaradsky, kdy si můžeme rict všechno a taky to tak je. -
9.1.2018 10:47Přišlo to samo. S přítelem jsme se chtěli někam dál posunout. Já jsem vždycky chtěla být mamkou a mít svého potomka a protože jsme s přítelem spolu dlouho a mě už tikali biologické hodiny tak jsme to vyzkoušeli. Je to pro nás náš malý zázrak. A každou chvilku si užíváme i když některé nás dokážou vyvést z míry.
-
9.1.2018 15:05
Protože děti milujeme ,protože si nedokážeme život bez nich představit.Jsou naše všechno.Kariera,peníze?pche...děti jsou nejduležitější na světě!
