Touha po dítěti
Ahoj, je mě 25 let a moc toužím po dítěti. Ale nejde to, nemám přítele. Neodolám a nakupuji dětské věci, tím si to ještě zhoršuji, ale když prostě tomu se nedá odolat 
Kamarádce se narodila nedávno holčička, zve mě, abych se přijela podívat, ale to prostě nejde, nemůžu vidět miminko, rozbrečela bych se tam
Chci se zeptat, jak jste tu touhu potlačili (jde-li to vůbec), když jste prostě po dítěti toužili, ale nemohli jste ho momentálně mít ... ať už ze zdravotních důvodů, či z toho důvodu co já, prostě, že nemáte k tomu chlapa!!
Kdo to nezažil, ten nepochopí! A nejhorší je ten pocit, že si říkám, kdoví, jestli vůbec někdy to miminko mít budu. Vím, že jsou na světe horší věci, ale prostě nevím, jak bych se vyrovnala s tím, že je mít nebudu.
Ještě jsem chtěla napsat, chodím do práce, studuji, takže toho dělám dost, někdy nevím, co dřív, ale prostě jsou často chvíle, kdy to v hlavě přepne a po dítěti moc toužím.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
26.1.2014 11:15byla sme na tom podobně. rozvedená, dcera už byla větší a já chtěla ještě mimčo. kamoška otěhotněla a povídala, že by bylo fajn, kdyby sme byly na mateřské spolu.a já byla bez chlapa ... a stále bez chlapa...pak otěhotněla znovu a já už chlapa měla, ale mimčo se nedařilo
když se jí narodilo to první mimčo, šla sem za ní a malýho si pochovala. možná paradoxně, ale trošku mi pomohlo, že sem mohla být s ní a chvilku malýho pohlídat. tíms e ty moje pude maličko zmírnily. malého sem si chovala dokonce dřív, než jeho babička 
neměl ani 24h od narození. a klidně bych se kamošce svěřila a nakoupila pro malou nějakou drobnost. aspon budeš mít pro koho nakupovat a mohlo by pomoci i to, že párkrát s nima pljdeš na procházku. budeš mít takové "náhradní" mimčo, bez těch šílených nocí 
-
26.1.2014 10:49Jsme na tom vesmes stejne, jen s tim rozdilem, ze me je o 8let vic. Taky se snazim ruzne volnocasove "zabavit", ale nekdy to proste nejde se od tech myslenek oprostit. Doufam, ze se najde nekdo kdo ti (a tim i me) da nejakou dobrou radu jak "nemyslet".
-
26.1.2014 12:08
Ahoj, jsem na tom podobně, akorát se mnou se to táhne taky už nějaký ten druhý rok, z toho rok a půl jsem sama. Myslela jsem si zezačátku, že to bylo jen tou spokojeností ve vztahu, ale biologické hodiny tikají kdykoli, s partnerem nebo bez. Tak se zabaluju prací i různými nadbytečnými úkoly a snažím se myslet pozitivně, protože ani ty ani já nejsme na tom tak špatně a smutnou, ubrečenou ženskou asi těžko bude nějaký chlap chtít
Dětem jsem se taky dost vyhýbala, i když to šlo těžko, protože jsou kamarádky a sousedky zvyklé, že jim občas nějaké pohlídám.
Přepla jsem na režim "nechávám tomu volný průběh" a plním si ty své úkoly. Však na věky to takhle nezůstane
