deprese v začátku těhu
ahojky, prosím pěkně, je tu nějaká mamča, která v prvních týdnech těhotenství prožívala jakoby nahromaděné strachy a úzkosti, jak to všechno zvládne, až skoro deprese? potřebovala bych uklidnit, že to někdo zažil a zvládl to on i mimi, že to odeznělo :-/...
Související články v encyklopedii
-
Gestační diabetes mellitus
Těhotenská cukrovka
Těhotenská cukrovka postihuje 3–5 % těhotných žen. Jste jedna z nich? Jak se tato porucha zjišťuje a co to znamená pro vás a vaše miminko?
-
Potvrďte si své těhotenství
Hladina hCG
Pod zkratkou hCG se skrývá lidský choriový gonadotropin vznikající po oplození vajíčka. Zvyšující se hladina tohoto hormonu v krvi a později v moči prokazuje u ženy těhotenství.
-
Co se děje v bříšku po dobu těhotenství
Vývoj plodu
Těhotenství trvá 40 týdnů (počítáno od poslední menstruace), z nichž se 38 týdnů vyvíjí plod. Popišme si, co se bude v těchto týdnech dít.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
4.12.2010 20:52Myslím si, že to máme všechny. Jen některá z nás tyto strachy cítí více a jiná méně. Pokud čekáš plánované miminko, jistě jsi měla z těhotenství nejprve obrovskou radost. A pak se za pár dní a nebo týdnů začnou vkrádat ony záludné myšlenky: "Zvládnuto? Jsem připravená? Ježíši, co vlastně s tím dítětem budu dělat?" Tak jsem to měla já. Otěhotněla jsem ve 28 letech. Takže jsem už nebyla rozhodně žádná mladice
Po pár týdnech se to uklidnilo a když se malý narodil, prostě jsem to zvládla. To víš že budou chvíle, kdy budeš šíleně unavená a nebudeš občas vědět, co máš dělat. Ale také budou chvíle, kdy budeš neskonale šťastná a těch je naštěstí víc Až sevřeš toho svého drobka prvně v náručí, svět už pro tebe nikdy nebude stejný jako před tím, protože budeš máma. A máma prostě nějak ví, co její dítě potřebuje. Hlavu vzhůru. -
5.12.2010 19:40
Snažili jsme se o miminko rok a půl, zoufale. Pak přišlo těhotenství a já (nejen) v prvních dnech vážně uvažovala, že ho nechci! Úplně jsem byla vykolejená, říkala jsem si, jak jsem blbá, že jsem do toho šla a že není normální dělat něco takového, když na to nemám. Budila jsem se v noci, dokonce - a za to se stydím do teď - občas uvažovala, jestli by nebylo lepší, kdybych o miminko třeba samovolně přišla. Pak se to postupně zlepšovalo, jak jsem třeba začala cítit pohyby, bylo to najednou něco úplně jiného a po půlce těhotenství mě to přešlo úplně. Pak jsem to všechno brala jak to je, nakupovala oblečení atd... Začala se moc těšit. Teď máme roční holčičku a jsme strašně šťastní. Neboj se, hormony se mění každé, je to naprosto normální. Já si o sobě myslela, že musím být úplně mimo, že jsem zralá na psychiatra atd., ale prostě to tak je, člověk tak strašně něco chce a když to má nebo už čeká, jak to přijde, začne pochybovat, jestli vůbec dělá správnou věc. Ale dělá. Uvidíš, až se na drobečka poprvé podíváš.
