Smrt partnera/manžel
Trápí mě, že jeden z nás umře a toho druhého tu nechá.
a) Zemřu první já
- kladu si otázky, jak to tu partenr zvládne, budou děti již dost velké, až to přijde (můžu zemřít kdykoliv, nejen ve stáří)
b) Zemře první on
- to mi pak bude strašně smutno...
Hodně stručně napsáno. Trápím se tou skutečností, že jeden z nás umře. Nevíme kdo první, ani kdy. Je mi z toho až do pláče. Sem tam se mi tahle filozofie vrací a jsem z toho smutná. Máte to někdo také tak?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
23.8.2010 15:48ježiš holky, já mám teď starostí jak hrom, ještě nad tím přemýšlet tak skončím v blázinci !! nad tím vůbec nepřemýšleéj a užívéj každé volné minuty a nebo si to přivoláš do života !!
-
23.8.2010 16:47Teda ještě timhle se zabývat tak jsem asi zavřená nekde v blázinci...
-
23.8.2010 16:53
no já věřím na to, že si to člověk přivolá, když nad tím uvažuje, protože věřím na takové to "tajemno"a jedna paní, který zabývá kinezilogií, tak mi to říkala, že si to lze přivolat, prý bacha na myšlenky, tak jsem začla přemýšlet pozitivně
-
23.8.2010 22:25Ahoj, rozumím, že se toho bojíš. Nejvíc se totiž v životě bojíme neznámého... Bohužel se dnes všeobecně v naší společnosti vytratila blízkost smrti a chápání smrti jako něco "normálního". Smrt je dnes úzce spojená se samotou. Lidé sami umírají, a pozůstalí zůstávají sami... Ale zkus myslet na smrt jako součást života, opačný pól celého cyklu života. Narodíme se, žijem, umíráme... Je to nevyhnutelné, neošiditelné, neměnné, jisté.
Chápu, že myšlenky to mohou být někdy dost neodbytné. Poradila bych ti ale, nezabývat se tím, co bude, přespříliš. Až to nastane, nějak už se s tím porveš, nebo tvůj partner. Holt nám už nic jiného nezbude. A do té doby... Žij tady a teď s těmi, kteří tu jsou. Nenech si protéct mezi prsty čas, který můžete (tady a teď) s partnerem, dětmi, trávit společně. Nikdo neví dne ani hodiny a měli bychom žít naplno, dokud můžem. Pak už bude pozdě.
Partner mi neumřel, tuto zkušenost nemám. Ale před 9 měsíci jsem v 7. měsíci těhotenství přišla o holčičku... Těhotenství jsem prožívala celkem nevzrušeně, hodně jsem myslela na to, co a jak bude, až se mimi narodí a ... Ono se narodilo mrtvé. Teď mě mrzí, že jsem tak nějak "prošvihla" ty chvíle, kdy jsem ji mohla naplno vnímat živou u mě v bříšku.
Takže opakuju znovu, milovanou osobu si užívej tady a teď, nevíš co bude za rok, za deset let nebo pozítří.
Přeju ti hodně síly v boji s černými myšlenkami a usmívej se na svět, ono to kurňa pomáhá!
-
23.8.2010 15:26Čas od času uvažuju nad hodně věcmi, někdy je to smrt, jindy další věci... Myslím, že každý se občas zamyslí a přemýšlí nad věcma které se mohou stát.. Nejlepší je ale na to nemyslet a žít přítomností..
-
23.8.2010 15:27
Ahoj, naprosto chápu jak se cítíš a jak nad tím přemýšlíš, taky mě tyto myšlenky sem tam napadají. Já jsem člověk , který se celkově hodně bojí smrti a asi jsem celkově hodně velký strašpytel, vždy mám ty nejčernější myšlenky a nevím jak se jich zbavit. Např, když jsem šla na operaci asi před rokem, která nebyla nijak závažná, prostě půl hodky pod narkozou, tak jsem chytla panickou hrůzu a asi dva týdny jsem doma brečela a představovala si to nejhorší, že už se nikdy neprobudím, že už nikdy neuvidím manžela apod. někdy mě to dost štve, někde se mi něco vytvoří, něco mě začne bolet a už letím k doktorovi protože se bojím, že to může být něco vážného.Asi jsem cvok , nebo nevím, taky nevím jak s tím bojovat a být větší optymista.Taky se bojím toho že si člověk plánuje velkou budoucnost a nakonec se každý den může stát něco ( nějaká nemoc, nehoda) a bude po všem
