Rodiče mě nechtějí pustit k příteli domů
Ahoj, je mi 17 a před dvěma roky v létě jsem začala trávit více a více času se svým nynějším přítelem, který letos oslaví své 35. narozeniny. Tak nějak jsme věděli, že si hodně rozumíme, ale ani jeden z nás z toho ještě nechtěl udělat ten doslova vztah - oba jsme čekali, že se rozumět přestaneme (kvůli věku) a pak to ani nemá cenu začínat. To však nepřišlo a po roce intenzivních zážitků, romantických schůzek a postupné sdílení našich životů jsme uznali, že to už se asi jinak než vztah nazvat nedá.
Občas jsem zašla po škole k němu domů, vždycky tak na 20 minut, aby rodiče nic nezjistili. Takhle jsme to dělali další půlrok, až jsme si řekli, že už to takhle dál nejde. Řekla jsem jim, že jsme spolu. Což už si sice nepochybně mysleli vzhledem k tomu, kolik jsme spolu trávili času. Ale i tak doufali, že jsme jenom přátelé. Nastalo temné období a já si každé hezké rande buď musela odpracovat (což tak rodiče samozřejmě nemysleli, to byla čistá náhoda, že jsem musela uklidit celý dům vždy když jsem se vrátila ze schůzky s ním...), nebo si se mnou rodiče sedli a tak dlouho do mě valili že je to špatný, až jsem se rozbrečela. Pokaždé.
Jak tak čas plynul, rodiče viděli, že ho prostě mám ráda a že udělám cokoliv, abych s ním mohla být. Začali si všímat toho, co pro mě dělal. Nosil mi květiny, když jsem byla nemocná vozil mi ovoce a různý vitamíny, a když nebyla žádná příležitost, občas mi dal třeba čokoládu a tak. Nastala pozvolná změna a místo obvyklého "Počkej a to jdeš s ním? V kolik? Kam? Kdy se vrátíš? No tak to ne, aspoň o hodinu dřív... Budeš na mobilu jasný? Ne abys měla špatný známky ve škole jen proto že se po večerech touláš s nějakým frajírkem!" se s úplnou samozřejmostí otázky ohledně našich schůzek uskromnily na jednoduché "jo, dobře... No a kam jdete?... jo, tam je to hezký. Tak si to tam užijte... A v kolik se vrátíš? Jo, fajn...".
Jenomže teď je tu další překážka. Nechtějí mě pustit k němu domů... Už jsem je seznámila, podali si ruce, mamka proti němu nic nemá a i tak mě k němu nechce pustit. Nějaká rada? Díky všem, Blackwhooper
- 02.05.2016 12:15:39 - full.avl změnila kategorie otázky
- 02.05.2016 12:15:39 - full.avl změnila titulek otázky
Související články v encyklopedii
-
Z holčičky se stává žena
První menstruace
Každá jsme to zažila, další to ještě čeká. Pro někoho je to požehnání, pro někoho nemilé překvapení. Proč a kdy k první menstruaci dochází?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
2.5.2016 7:20Řekla bych, že pomůže jedině čas, než si na něj rodiče zvyknou a než se s tím "smíří". Já mám jen o půl roku staršího manžela, jsme spolu od mých šestnácti let, a rodiče se dost projevovali, jakoby si mysleli, že nám to nevydrží, že je to jen pubertální úlet, že se rozejdeme a tak. Myslím, že ve tvém případě si to tví rodiče myslí také, o to víc, že se jedná o "tolik" staršího partnera. Řekla bych, že to, jak k tomu ty i tvůj přítel přistupujete, časem rodiče přesvědčí o tom, že to jen úlet není, začnou tvé rozhodnutí respektovat a nakonec to bude fajn
-
2.5.2016 7:49
zeptala ses mamky proč tě neche pustit k němu domů? možná mají rodiče strach, že když mu je 35 bude chtít děti a ty ještě nemáš ani dostudovanou střední! možná jen nechcou abys měla sex, někteří rodiče si myslí, že je jejich holčička pořád malá nebo berou sex až jako součást manželství, netuším. možná k tomu mají ještě jiný důvod, ale nejlepší by bylo si o tom promluvit
k věkovýmu rozdílu, ke starším mě to taky vždycky táhlo, ale babička nám to všem svým vnučkám zvládla rozmluvit. děda byl o 13 let starší a moc ho milovala celej život, ale větší věkový rozdíl má svoje úskalí..... a je dobré si uvědomit jestli to zvládneš celý život nebo se z toho jednoho dne stane nepřekonatelný problém. pro mě by to jednoho dne byl nepřekonatelný problém (to ale neznamená, že i pro tebe), ale tohle jsem byla ochotná si přiznat až někdy v 25 letech. -
1.5.2016 22:00Ahoj
co máš dělat ti neporadím,ale prožívám něco podobného.
Je mi 22 let a přítel je o 15 let starší. Znám ho rok a i když už jsem byla dospělá,tak mi ho naši zakazovali. Neměli ho rádi, úplně bezdůvodně. Aby on spal u nás,to neexistovalo,ani já u něj.Nakonec to dopadlo tak,že si mě vzal k sobě domů a z mého přítele se stal můj manžel Bohužel u rodiny jsem za tu nejhorší a každý den mi to dávají sežrat přes smsky...každopádně držím ti palce,ať ti to dobře dopadne. Přítel tě ale musí podporovat,ten můj mi právě hodně pomáhá (psychicky), i se mě před rodiči zastal..nesmíš na to být sama. -
2.5.2016 7:51
A jaký příjem má tvůj přítel. Třeba by si mohla přemýšlet o stěhování. Za rok budeš dospělá tak proč ne? Nediv se, že tě nepouští někteří rodiče prostě takový jsou. Jak jsem psala nahoře. Já mohla u svého přítele přespat poprvé v 18 k němu domů mě pouštěli tak na hodinku dvě protože věděli, že žije se svými rodiči a sourozenci pár metrů od nás. Na první dovolenou jsme spolu jeli až v 21 jinak by naši nepovolili. A to je přítel stejně starý jako já a jsme spolu od svých 15 takže měli dost času na to aby ho poznali. Prostě do 18 se mohl občas mihnout on u nás nebo jsme se museli potkávat venku.
-
9.1.2020 23:04Ahojky mám trochu jinej problém jemi 17 let a mému příteli 26, doma se nic neřekla, říkám že jezdím ke kamarádce ale popravdě jezdím za přítelem , nedokážu to doma říct bojím se co na to řeknou moje ségra je proti takovimhle vztahům ale já prostě svoji lásku miluju, jenom že mamka mě Tetka nechce ani pouštět za kámoškou říká že nic doma nedělám přitom ano,ale já to bez přítele nedavam, Tetka sem byla nemocná už sem zdravá aspon mě to tak připadá a já že chci jed za natkou tak jak sme byly do hodnute a ona že ne že jsem nemocná, jenom že já už to bez přítele nevydržím další víkend sem má přijet moje kámoška ta ke které jakože jezdím,, mamka má plno vi mluv toze nemá kdo dojít se psem to že ji štve že sem stále pryč pritom to není pravda az Tetka sem teprve začala chodit ven s přáteli protože mi to nedovolila, můj přítel je natom špatně s psychikou takže když je bezeme je to špatne, a to že tam Tetka o víkendu nemůžu jet achjo já tam potřebuji, jenom že mamka říká že sem nemocná. Nevím co mám dělat nedokážu to bez něho už ne byla sem tak o svadcich jenom jednou, a to od pátku do neděle já už takhle nemůžu todle je utrpení potřebuji svého přítele strašně semi stiska, bez něho to není ono děkuji všem za komentáře
