Na, chceš si ho pochovat? Ou,ani ne
Zdravím vás a především maminky 
Chtěla bych se vás zeptat, jestli to tak některá máte a nebo jste měla:
Nechci si pochovat žádné dítě. V rodině se nám jich teď nějak moc narodilo a všichni jsou z nich paf a tutu nunu a nejlíp kdyby se udělal nějaký rozpis kdy si má malé teď chovat na klíně a já nechci. Ani nevím proč, bojím se říct, že snad nemá ráda děti. Pokakaný zadek, sliny všude, křičí, shazují věci.. už jsem byla i svědkem pozvracení a dotyčná z toho byla ještě nadšená.. no kdyby malý ohodil me, tak mu to asi vzápětí vrátím zcela stejným způsobem. Vždycky se na mě dívají strašně blbě jako bych je urazila když mi ten "uzlíček štěstí" nabízí do rukou a já jim říkám že neee...
Přitom bych rodinu jednou chtěla, jen se asi bojím? Nevím jak TO chytit a co když mi TO dají do rukou a hned se rozbrečí..
Měly jste to některá takhle nebo prožíváte to? Jen by mě zajímalo jestli to tak třeba neměla nekterá, která je ted sama maminkou a vzhledem k tomu, že je to dítě její takové věci najednou neřeší.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
28.10.2017 17:30
To je normální, já to mám dodneška v menší míře, co se týče cizích dětí
na vlastní už jsem si zdárně zvykla akorát uznávám, že je blbý říct matce nutící ti své dítě, že toho slintouna chovat nechceš. Takže nezbývá než slušně odmítnout a podotknout, že se na to necítíš a budeš spokojenější, když si ho budeš třeba moct jen pohladit -
28.10.2017 18:57
Do 25 let jsem si dětí ani nevšímala, šly mimo mně. O pár let později se mi narodily dva kousky, miluju je, mazlím je, nemůžu se jich nabažit. K ostatním dětem mám vztah nadále rezervovaný. Proto ani nevyhledávám mateřská centra atd. Prostě mě cizí děti minimálně nezajímají, případně mě štvou...přesto se považuju za skvělou mámu a to, že děti nemám v lásce neberu pro případné mateřství jako handicap
-
28.10.2017 16:20
Když se mi narodila dcera, tak jsem ji nechtěla nikomu půjčit ani na pochování a vadilo mi, že na ní cizí lidi chtěj sahat, když je prostě moje.
Takže já bych tě za příbuznou brala! -
28.10.2017 17:13Tohle jsem snad psala já
Je to přesně tak - u vlastního to neřešíš. První dítě, které jsem si kdy pochovala, bylo moje. A doteď nijak netoužím po tom, chovat si cizí děti, vždycky se bojím že to rozbiju. U svýho se nebojím, když tak to holt rozbiju sobě Mezi nadšené matky, co jsou z mláďat štěstím bez sebe asi nikdy patřit nebudu (ty asi taky ne ). Ale neboj se, že např. nebudeš umět s dítětem manipulovat., to přijde tak nějak samo. -
28.10.2017 16:03
Ahoj, já jsem to tak neměla, ale dokážu to pochopit. Kolem mě bylo spousta malých dětí od mého útlého věku, krom segry mladší o 4 roky mám ještě jednu o 12 let a o 19, takže jsem byla na miminka zvyklá.
Manžel byl naopak v jejich rodině nejmladší a měl podobné pocity jako ty, když jsme čekali miminko. Velice rychle si ale zvykl, jediné co pořád moc, je přebalování pokakaneho, ale dá to. A ze zacatku malého choval v zavinocce nebo na polštáři.
Znám pár holek, který to maji podobně jako ty, rodiny ale zatím nemají. Osobně si myslím, že se to u vlastního trochu podda. A třeba, co se týče toho blinkani, to absolutně nesnáším, vždy se mi hned taky navaluje, ale blinkání miminka je jiný, nesmrdi a dávala jsem to úplně v pohodě. -
28.10.2017 16:25Byla jsem na tom stejně jako ty. Nechtěla jsem si chovat žádné děti a nikdy jsem nechápala takový to ťuťu ňuňu. Mám teda skoro o 15 let mladší ségru a taky jsem ji nechtěla chovat narozdíl od mojí o rok starší ségry, která ji sama čapla už v porodnici. Jak byla větší, tak to bylo v pohodě, ale miminek jsem se vždycky bála.
Ale samozřejmě po rodině jsem toužila jako snad každá ženská a říkala si, že až budou jednou vlastní, že to snad bude v pohodě. Manžel navíc na tom byl v podstatě stejně jako já. Nikdy k dětem moc netíhl, tak jsem se bála jaký bude táta. No nakonec jsme na miminko čekali asi tři roky a podařilo se nám až po IVF. Musela jsem rodit císařem, takže jsem ho ani nemohla hned pochovat a když mi ho jen tak přes plentu ukázali, tak jsem nevěděla jak se vlastně tvářit. Na pooperační mi ho sestra donesla asi dvakrát za noc na kojení a já pořád nevěděla, jak se tvářit a co říkat a dělat a tak (ještě podotýkám, že jsem se nesměla hýbat, takže jsem jen ležela a sestra mi ho tak nějak přikládala a ukazovala). Ale ve skutečnosti jsem byla strašně šťastná.
No a jak už jsem ho měla sama na pokoji, tak už to bylo úplně v pohodě. Řekla bych, že mi hlavně vadilo, jak mě všichni sledovali a čekali nějakou moji reakci a tak (včetně té sestry na pooperačním). Nikdy jsem teda na něj nešišlala nebo nedělala nějaký to ťuťu ňuňu narozdíl od všech příbuzných. Chovala jsem se prostě úplně normálně.
Jo a manžel mě taky překvapil, když přijel do porodnice a hned si ho bral a povídal si s ním. Doma sice nikdy nepřebaloval ani počůranou plínu, ale v pohodě krmil a choval.
Teď čekáme druhé a nemůžu se dočkat. -
28.10.2017 17:18Taky jsem to tak mela. Deti jsem začala brát az jsem byla tehotna.
