Jsem špatná máma, když k druhému dítěti necítím to co k prvorozenému?
Mám 2 děti, které jsou od sebe 5 let. Druhé dítě bylo doslova vymodlené. Tak moc jsem si ho přála. Teď už ho mám pár měsíců doma a nejsem si vůbec jistá, jestli jsem neudělala chybu. Starám se o něj jak nejlépe umím a myslím, že mu vůbec nic nechybí. Ale necítím k němu to, co k prvorozenému. Pořád mám pocit, že se prvorozenému nemohu věnovat dostatečně a v duchu to dávám za vinu miminku. Cítím se z toho špatně, že mne napadají takové věci. Vždyť ten malý brouček za to nemůže. Ne, že bych ho neměla ráda, ale nemiluji ho tak, jako prvního. Doufám, že se to časem spraví. Prvního jsem také bezmezně nemilovala okamžitě, ale trvalo mi to pár dnů, než jsem zjistila, že je to nejdůležitější, co v životě mám. Ale tady u toho trvá už moc dlouho a nijak se to nelepší.
S nervy jsem už v .... Bolí mne žaludek, neustále trpím střevními potížemi a vím, že je to od nervů. S malým si hraji, chodím s ním na vycházky, povídám mu, cvičím s ním, kojím ho (i když jen částečně). Myslím, že péči o něj nijak nezanedbávám, ale ten cit tam prostě chybí. Už mne napadlo, jestli jsem náhodou nechtěla druhé dítě jen proto, abych mohla být déle doma a věnovat se prvnímu. Nebo jestli jsem nechtěla podruhé prožít to, co s prvorozeným. Což samozřejmě nejde, protože druhý je osobnost, chová se jinak a není a ani nemůže být kopii svého staršího sourozence.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
28.6.2014 17:29
Ahoj, osobně myslím, že Tě zradili hormony...a budeš si k druhorozenému najít cestu (a lásku) časem. Já to takto měla po porodu prvorozeného. Cítila jsem apatii, určitě to nebyl žádný záchvat lásky na první pohled. Popravdě jsem si uvědomila, že ho miluji až v době, když onemocněl a já o něj dostala šílený strach (cca v 1/2roce). U druhorozené to byla láska a štěstí na první pohled.
Neboj - samo se to spraví
- mateřská láska má mnoho podob a nelze milovat nachlup stejně. Hlavně měř oběma svým dětem stejným metrem. -
28.6.2014 12:32
myslím si, že tohle zažívá spousta maminek, ale nikdo to nevyventiluje navenek. I já mám pocit, že bych měla mít syna víc ráda, než skutečně mám. Věnuju se mu maximálně, on mě miluje, nikdo nemůže říct, že by v něčem strádal, ale já se až tak dobře necítím a už pár let čekám, až i na mě dolehne ta všeobjímající láska k dítěti, ale pořád nic. Začátky byly takové divné, ač to bylo chtěné dítě, hledali jsme k sobě strašně dlouho cestu a ani teď bych netvrdila, že je to úplně to pravé z mého pohledu.
-
28.6.2014 22:20
Byla bys špatná máma, kdyby tě to netrápilo.
-
29.6.2014 14:18
Ahoj
v prvé řadě ti chci říct, že špatná matka určitě nejsi. To by ti to bylo fuk, jak psala uživatelka nade mnou. Neměla jsi třeba těžký porod? Nebo uměle vyvolávaný, stresový a tak? Často se stane, že když je porod hodně náročný, nebo příliš uměle stimulovaný, tak pak nefungují ty správné hormony - v tomto případě oxytocin - hormon lásky, a tak říkajíc se do dítěte na první pohled nezamiluješ. Neviň se za to hlavně, to se prostě někdy stane. Důležité je, že tě to trápí a že to chceš změnit a věř tomu, že to půjde. Musíš si k němu jen najít cestu. Dbej na to, aby obě děti měli všeho stejně, aby se druhorozený necítil odstrčený a ukřivděný. Taky mě napadá, že by sis mohla třeba bylinkami zkusit srovnat hormonální hladiny, třeba by to taky trochu pomohlo, nebo zkusit homeopatii. A ten stres ti taky moc nepřidává, musíš se hodit do pohody i to si myslím, pomůže.
