Dítě ano či ne?
Ahoj ženy, mám takový dotaz na maminky, které děti neplanovaly již od puberty, ale byly "jiné" a děti jako např. Já nechtěly. Nikdy jsem netouzila mít dítě, k dětem mám kladný vztah, mám je ráda, ale vlastní mě nějak nepritahovalo. Teď se asi něco změnilo a nějak začínám mít myšlenky... Jen se bojím, aby to bylo správné rozhodnutí, mela jste to některá taky tak, že dítě bylo např. Neplanovane nebo jste děti vůbec nechtěla a teď najednou máte?
- 20.05.2019 19:15:03 - full.avl změnila kategorie otázky
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
20.5.2019 8:32Já jsem k dětem ani moc kladný vztah neměla. Když měl někdo v okolí dítě a chtěl mi ho dát pochovat, tak jsem utíkala, vůbec se mi to nelíbilo chovat malého "uslintance" a všechny děti mi přišly spíš ošklivý :-P Spíš jsem si plánovala, že dodělám vysokou a pak budu dělat kariéru. Sice jsem nevylučovala, že si jednou děti pořídím, že to třeba budu brát jako takovou společenskou povinnost, ale neplánovala jsem to nijak brzy. Pak jsem během studia potkala manžela, zamilovala jsem se a najednou jsem nějak začala trochu toužit po společném dítěti. Taky jsem se hrozně bála, že porodím své dítě a nebudu k němu mít vztah, že se mi bude zdát ošklivé apod. Ne, vlastní dítě matka miluje a přijde jí nejhezčí na světě a mohla by ho mazlit celý den. Příroda to má dobře zařízený. A dnes už mám druhé miminko a toho, že jsem si hned po škole pořídila dítě, o kterém jsem trochu váhala, místo kariéry, rozhodně nelituji. Moje děti jsou to nejlepší, co jsem v životě dokázala a fakt je hrozně miluju. Říct mi to někdo před pár lety, tak se mu vysměju
Jinak musím říct, že i po narození dcery mi cizí děti vůbec nic neříkaly a neměla jsem vůbec potřebu je nějak muchlat. To přišlo až teď s druhým. Najednou mi i ty ostatní děti přijdou hrozně roztomilý a ráda si je pochovám. Takže k tvé otázce, jestli začínáš mít myšlenky a touhu, i když z toho máš obavy... Neboj se toho, nevěřím, že by si toho litovala. A nějaké ty obavy a nejistota je prostě normální. Ono je těžké si dopředu představit, jaké to je být matka a jak člověk může milovat něco, co ani nezná a jak to změní tvůj život a tak dále... Ale ono to přijde za pochodu, život to změní, ale určitě k lepšímu 
-
20.5.2019 12:36
Já! Nikdy jsem neslintala do kočárků, cizi děti mě nijak nefascinovaly, spíš jsem se v jejich přítomnosti cítila nesva a nervózní, takže jsem rozhodně nesměřovala svůj život k tomu, že jednou budu matka. Přišlo mi, že svět je daleko zajímavější. Všechny matky mi přišly trapné, ty jejich starosti a plahočení se kolem sporáku, detiček, kasiček, plinecek, darmo hovořit. Prostě jsem měla pocit, že chci něco víc. Že tohle není pro mě. Pak někdy ve třiceti se to změnilo. Najednou jsem dítě chtěla, hrozně moc. Trvalo to dva roky. A jsem ráda, že ty děti mám, ač kdybych se teď viděla očima pětadvacítky, budu sebou pohrdat. Fakt je, že asi nikdy nebudu taková ta matka kvočna, co má orgasmus z toho, že může denně vařit teplé obědy, utírat zadky a vselijak jinak bydlenkovat. Přesto už si život bez dětí neumím představit. A když ho teď vidím zpětně, přijde mi ten život před dětmi takový děsně nanicovaty a povrchní.
-
20.5.2019 11:25ono je to tak, že dokud děti nemáš, nezjistíš, jak moc by ti v životě chyběly, kdybys je neměla
takže pokud si s tou myšlenkou pohráváš a není ti to úplně proti srsti (hlavně všechny ty změny, které do vašeho života dítě přinese), a partner to má stejně, tak bych do toho šla...neznám nikoho, kdo by litoval 
-
20.5.2019 7:41Ahoj, občas se to stává, že žena nechce děti a kolem 30 let začnou tikat biologické hodiny a po dítěti začne toužit. Především ty musíš vědět, zda to bude dobrá volba. Já jsem děti vždy chtěla, ale zatím se nějak nepoštěstilo a to mi je 33. Dítě je dar a mohla by jsi si to jednou vyčítat, že děti nemáš.
-
20.5.2019 13:53Asi spadám do té skupiny, kterou popisuješ... Děti moc nemusím, vlastní jsem nechtěla, ale přesto doma jedno mám (neplánované). Upřímně bylo to hodně blbý... litovala jsem toho strašně moc a dlouho. Teď už se to víceméně ustálilo, ale dobrý to není už jen proto, že synovi nikdy nevrátím ty měsíce (až roky), kdy jsem ho jako máma měla milovat a místo toho jsem ho nesnášela.
Takže já ti asi spíš doporučím počkat na tu chvíli, kdy opravu budeš cítit, že chceš a že jsi připravená tomu v podstatě obětovat svůj dosavadní život. Protože ta láska k miminku fakt nemusí být vždycky automatická a její nastartování může hodně zkomplikovat i to, že třeba přišlo ne úplně chtěně. Tohle je podle mě lepší neuspěchat, za mě radši později, než takhle... -
20.5.2019 14:47
Nepatřila jsem nikdy do skupiny co děti nechtěly, naopak. Nechápala a nechápu ženské co děti prostě nechtějí kvůli pohodlí a sobeckosti,je to nepřirozené, ale také znám ženské co si naopak říkám, že je vlastně lepší když děti nemají a jednu u které si naopak děti vůbec neumím představit
ono ten chtíč u každé buď přijde brzy, později nebo vůbec, ale to vůbec bych řekla, že je u minimum žen. Je to na každém co chce a jak chce, jen když jsou potom ženske co nechtějí děti a ještě se otáčí zády i před cizími detmi, tak je společnost moc nejvyhledává a ve stáří se z nich můžou stát zapšklé baby (znám dvě osobně). Život může být určitě fajn i bez dětí, asi tomu i trochu věřím, ale podle mě tu tečku tomu životu dávají právě ty děti. Mám dvě a nemenila bych, vlastně si člověk uvědomil, jaký byl život,, nuda" před nimi a to řvoucí nebyly a nejsou a naopak třeba mateřská je nejhezčí období (tedy pro me myslím) každá to vnímáme jinak obavy a strach budeš mít a každá ho před dětmi si myslím mela, ale to je přirozené a přejde to, jen strach z neznámého se změní ve strach o dítě tak uvidis, ono co ma přijít přijde -
20.5.2019 8:49
Měla jsem to tak. Dlouho jsem vlastní netoužila mít, ráda jsem se starala o cizí, pak před třicítkou jsem chtěla mít vlastní a teď ho mám. Přestože občas mám takové záseky, kdy si říkám "to snad není pravda, já mám fakt dítě" nebo si neumím představit, že někdo bude se mnou dalších X let spojený, tak převažují ty radostné chvíle.
-
20.5.2019 9:01Je mi 25, příteli 27 a shodli jsme se na tom, že se na dítě necítíme a nechceme je. Máme menší hospodářství s jeho rodiči a hodně zvířectva, takže jakoby děti, o které se musíme starat, už máme
Ale zvykli jsme si na svobodu, na cestování, máme ideální život, oba práci která nás baví a docela hezky zabezpečuje a nechceme ho obětovat řvoucímu dítěti. Ano, v tomhle jsme nespíš sobečtí, ale nám to takhle vyhovuje. Když to někomu řeknu, tak se akorát zasměje a řekne, však počkej za pár let.. no uvidím, ale zase mít první dítě po 30? 🤔 -
20.5.2019 9:34
Ja děti nikdy nechtela, nikdy jsem je nechtela chovat a kdyz kamaradky postupně mely děti, tal jsem s nima omezovala kontakt. Az v 31 letech jsem po nem zacla touzit a kyvla na to. Pritel děti bzdy chtel. I kdyz si nekdy reknu, ze jsem pitima, ze jsem do toho sla (to je ve chvílích kdy tohi mam nad hlavu a mala je zasekana), tak me to vzdy rychle prejde a jsem moc rada, ze ji mam. Ted cekame druhe. Zas mam chvilemi pochybnosti, ale tesim se. Bylo by mi pozdeji jiste lito, kdybych deti nemela.
Ale tohle rozhodnutí si musi kazdy udelat sam -
20.5.2019 13:33
Mně tedy nikdy hodiny netikaly, ani teď (je mi 37). Děti se mi nelíbí a partnera nemám, takže nehrozí ani "nehoda".
Jestli se ale rozhoduješ, tak zvaž, jakého máš partnera - pokud je stabilní a umíš si představit, že budou děti po něm, aniž by ses zbláznila. Pak to třeba nech na přírodě. -
20.5.2019 20:17
Taky sem dlouho dítě nechtěla, nevěděla sem o čem si s nima povídat, jak si s nimi hrát, mimino se do ruky nechtěla, prostě rezolutní ne. A pak se najednou ve 28 roztikaly biologické hodiny a já chtěla dítě 😊 ve 29 bylo první a teď čekáme druhé a sem šťastná že je mám 😊
