Co dělat když máme s přítelem půlroční dítě a já už přítele nemiluji
Ahoj.
Vím, že mi v tomhle ohledu nikdo neporadí co mám udělat, jak se zachovat a co říct, ale potřebuji se vypovídat, někomu sdělit své pocity a svůj problém.
Jsem s přítelem 7 let, máme krásného 6 měsíců starého syna, který je zdraví a celý můj život. Bohužel tím pádem přestal být celým životem můj přítel. Za celé ty roky jsme prošli kde čím, většina byla zlá a na mé nervy dosti silná záležitost, říkala jsem si, že jestli přežiji tohle, tak už všechno. Věc se týkala peněz (dluhů). I přes to jsem se do něj bez hlavně zamilovala a řekla jsem si, že dokážu, aby žil spořádaný život a jednou mi za to bude líbat nohy. Bohužel, nohy mi nelíbá, ba naopak, moje ochota mu pomoci se stala mojí povinností. Loni jsme dluhy splatili a já otěhotněla, bylo to to nejkrásnější období, všechno bylo super. Těšila jsem se na maličkého a náš vztah byl prima, alespoň se mi to tak zdálo, jelikož moje srdce už bylo pro mého syna. Z důvodů komplikací, jsem zůstala doma (4 měsíce) a tím to začalo, přítel měl všechno - navařeno, naklizeno, nažehlíno atd..nevadilo mi to, byla jsem doma a přeci on pracuje, tak proč to nedělat, že?
Po porodu jsem si myslela, že se vše změní, že budeme šťastní a bude to vše dokonalé, vždyť to má být dokonalé. Omyl. Já jsem celé 6 - ti nedělí byla na miminko sama a když už muž přijed domů, tak si lehl na gauč a těžká pohoda - naivně jsem si myslela, že se se situací smiřuje..že si ještě nezvykl, že je otec. Ano, je pracující otec, má psychicky náročnou práci, ale proč by nemohl pomáhat? Protože já jsem doma na MD a vlastně nic nedělám.
Za celou tu dobu se nic nezměnilo, stále má doma naklizeno, uvařeno atd..já pořád lítám okolo maličkého (s láskou) a ještě se starám o psíka. Problém je ten, že jsem ho přestala milovat, přemýšlela jsem nad tím v poslední době hodně, vždyť mám moře času, a došla jsem k závěru, že už ho nemiluji a mám přeci ještě práv být šťastná, i kdybych měla být sama s maličkým..
Nevím co mám dělat...jestli to v sobě dusit a žít tak "jako, že kvůli malému" nebo koukat i na sebe 
Všechno mě to strašně mrzí. Sama bych si porodila, abych vypadla a žila někde jinde s někým jiným, ale to není tak lehké.
Omlouvám se za sloh a děkuji.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
27.2.2015 8:46dobrý den. Je mi líto v jaké situaci se nácházíte. Nemyslíte, že to má na svědomí jen hormonální bouře ve vašem těle, která je po porodu přirozená?
Zkuste to ještě všechno přehodnotit, přítelovi se o tom, že si jeho spolupráci v domácnosti a spoluvýchovu syna, představujete jinak. CHlapi jsou "tupci" co se týká citů. Prostě často nevidí, že se trápíte anebo byste něco ráda změnila. Jak se nezmíníte, mají pocit, že je všehcno v nejlepším pořádku. Pokuste se doma o dialog.
Držím vám palce!!!!! -
27.2.2015 9:36tak i já přidám svůj názor, i když se ti nejspíš nebude líbit.
zůstal jsi doma na mateřské, chlap asi tak nějak očekává, že uděláš doma více práce, než když jste oba chodili do práce, pokud máš s tím problém, tak ho zaúkoluj.
osobně bych byla vděčná za to, když by mi partner po příchodu z práce povykládal jak se měl. ex mně odbyl slovy "chceš to minutu po minutě?" pokud nejsi ochotná ho vyslechnout a tváříš se jak kakabus,t ak se ani nedivím, že se on zavře do ložnice.
hormony s tebouc loumají a nějakou dobua si ještě cloumat budou. změna životní situace narozením dítěte je namalá. chlap pořádně neví a ani si neumí představt, co péče o dítě znamená. dokud mu to neukážeš, nepředvedeš v reálu. pokdu se tváříš jak hrdinka, která vše zvládne sama, tak proč by pomáhal.a vyčítáním ničemu nepomůžeš. -
27.2.2015 9:09taky jsme měli doma krizi. můj manežl mi pomáhá v domácnosti, je úžasný otec a přesto jsem byla hrubě nespokojená. všem tady doporučuju knížku Děti a pět jazyků lásky ale nějak mi dlouho trvalo než mi došlo, že to musí stejně fungovat i mezi mnou a manželem. začala jsem číst znovu a došlo mi, že potřebuju aby mi manžel věnoval svůj čas jinak než pomocí, že prostě potřebuju aby si se mnou sedl a věnoval třeba jen 20 minut JEN mě, nikomu jinýmu a poslouchal naplno co říkám, šel se mnou na procházku, nebo někam jen my dva. to se nám ze vztahu nějak vytratilo ani nevíme kdy
možná to zní divně, ale pro mě je to ten nejlepší projev toho že mě miluje. láska je vědomá snaha a musí být z obou stran, o lásku se musí pečovat jinak uschne jak kytka. manžela jsem donutila aby si knížku přečetl taky a začíná pomalu chápat a maličko se něco změnilo. pokud nechceš váš vztah hned hodit do kytek, ale chceš se pokusit to změnit a být šťastná s ním. kup knížku Pět jazyků lásky a OBA si ji přečtěte, ale musíte se snažit oba změnit
a dej tomu čas . -
27.2.2015 8:39Tady je bohužel každá rada drahá. Předně si musíš sama v sobě ujasnit, co přesně ti vadí, zda je možné to vyřešit a zda je případné nevyřešení důvodem k rozchodu. Taky si ujasni, jestli tvoje momentální rozpoložení není důsledkem tvé nové mateřské role - je to velká životní změna a člověk se s tím musí sám nějak srovnat.
Jste s přítelem už dost dlouho na to, abys ho dobře znala a znala i jeho návyky, proto se zvláštní, že až teď tě udivuje, že ti s obsluhou domácnosti nepomáhá. Někteří chlapi takoví jsou (je to dáno výchovou a zažitým zvykem) a nic je nezmění - u nás doma je to stejné jen s tím rozdílem, že máma tu roli prostě přijala, i když toho s třemi dětmi taky mívala až nad hlavu. A můžu ti říct, že u táty se to nezměnilo ani s nástupem do důchodu - prostě domácnost jako by se ho netýkala, např. se pozastavuje nad tím, když bratr doma věší prádlo a vůbec nechápe, že můj přítel dokonce vytírá. Někdo to tak má prostě nastavený. Jediné řešení je promluvit si o tom, abyste zjistili, jestli je možné to rozlousknout ke vzájemné spokojenosti. -
27.2.2015 9:13
Zkus si s nim promluvit,... Kdyz to nezabere tak zkus na tyden prestat pecovat o pritele... a taky bys mu mohla zkusit maleho podstrcit at se chvili stara on (treba hodinku)... Drzim palce, ale tohle nicnedelani jsi ho bohuzel naucila ty... Na to se snadno zvykne...
-
27.2.2015 8:41Asi bych s ním nezůstala... vypadá to, že se nezmění a pokud nejsi šťastná a nemiluješ ho, tak k čemu udržovat takový vztah? Jen kvůli miminku, když si ho přítel stejně nevšímá? Ono je možná lepší vztah ukončit, dokud máš malý mimčo, než potom, až by bylo dítě na otce citově fixovaný. Třeba si brzo najdeš přítele, který bude milovat jak tebe, tak i malýho a budete všichni spokojený. Takhle z tebe třeba malej může cítit, že nejsi šťastná a můžeš to nevědomky přenášet i na něj.. Jen jde o to, jestli bys to např. finančně zvládla se odstěhovat a být samoživitelka..
Ale rozhodnutí je na tobě, já si bez milujícího partnera život nedokážu představit.. -
27.2.2015 13:04
Ahoj,je mi lito,ze mas takové trápení. Ale! Mate spolu dite,pro ktere je nejlepsi mit úplnou rodinu,samozrejme láskyplnou. Opravdu uz nechceš s přítelem byt? Uz situaci nechceš řešit? Pokud neni závažný důvod k rozchodu(např. Bití,nevěra),tak bych se pokusila situaci řešit. Pokud si nevis rady,jakým způsobem,vyhledej odborníka. Základem je zůstat v klidu,nekřičet,argumentovat racionálně, vedet,co vlastně se ma změnit a jak toho docílit. Vse řešit konkrétně,neřešit staré konflikty. Ale pro konkrétní radu je vážně nejlepsi vyhledat odborníka. Rozejít se je nejjednodušší řešení,ale je i nejlepsi pro tebe a tveho syna?
-
27.2.2015 13:07
Je pravda, že si ho naučila, že má doma naklizeno, navařeno, tak prostě teď nemůžeš chtít zázraky, protože chlapům to opravdu nedochází, že péče o toho malinkého tvorečka a i třeba to kojení je namáhavá práce, ikdyž jí dělá většina z nás z láskou.
Někteří si totiž naivně myslí, že je to zábava, odpočinek, relax a když si třeba posteskneš, že se nestíháš ani najíst jako jsem to měla já u prvního miminka tak ještě dostaneš co celý den děláš, vždyť to není žádná práce pečovat o dítě.
Mě chlap řekl, když jsem v prvním týdnu brečela, protože jsem prostě potřebovala jen obejmout jako před porodem, pohladit prostě jen cítit že jsme na vše dva, že mam přece miminko, tak jeho nepotřebuji, tenkrát sem probrečela skoro ccelý den.
Řeknu ti to asi takhle, chlap se těžko smiřuje s tím, že už není na prvním místě jako byl před porodem, že je a bude ten druhý, a nedochází mu, že ho i dál potřebuješ nejen jako živitele rodiny, a bohužel některé z nás jsou hrdinky, které se zatvrdí nepřiznají, že prostě potřebují pomoc, radši padáme na hubu a nosíme celé noci miminko na rukou, když má třeba bolení bříška než aby jsme požádali o pomocnou ruku. A dopadá to tak, že začneš přemýšlet jestli toho s kým jsi v tvém případě 7let ještě miluješ a jestli on o vás stojí, je to začarovaný kruh, který občas jde zrušit jen tím, že si prostě promluvíte, že mu přiznáš jak moc ti chybí, jak potřebuješ nejen finanční podporu ale i cit a péči.
Proč to rovnou řešit rozchodem, třeba se stejně trápí i on, jen to nedává znát.
víš pokud to necháš tak dospěje to jen k tomu, že třeba budeš ve vztahu jen kvůli malému nebo odejdeš za "lepším" ale třeba zbytečně.
Neznám ho, ale přetrpě+la si jak pšeš už hořší krize tak bys alespoň mohla ještě ten rozhovor zkusit. -
27.2.2015 13:22
Ahoj, ted kdyz ctu, co tady pises, tak tohle byla presne moje situace. Kdyz malemu bylo pul roku, tak jsem si pomalu zacala uvedomovat, ze pritele uz nemiluju. S nicim mi nepomohl ani se o maleho nestaral, ze pry jsem od toho placena, takle jsem to jeste rok vydrzela a pak odesla. Zacatky byly sice tezke, ale jsem rada, ze jsem to udelala. Malemu jsou ted tri toky,mam noveho pritele a pomalu se zaciname snazit o miminko. Stary pritel o maleho nema zajem ani ted.
