syndrom vyhoření u manžela
Ahoj holky, prominte, že píšu anonymne, ale budu dost osobní, tak se skryju. Jde o to, že mám silný pocit, že můj muž je ukázkový případ syndromu vyhoření. Tchyně to nadhodila už před několika týdny, ale to jsem jí nevěřila, nicméně jsem si o tom něco začala studovat a sedí na něho jeden bod po druhém
Máme malé dítě, než se narodilo, muž velmi intenzivně dělal na rekonstrukci bytu, v podstatě šel z práce do práce, neměl ani chvilku volno, chvilku po porodu jsme se stěhovali. Dokončeno to není, nemáme peníze, ale žít se v tom dá hezky. Je velmi inteligentní, bohužel byl taky hrozně líný, takže VŠ nedodělal a teď dělá silničáře pro městský úřad. Práce ho velmi nebaví, ale má strach jít jinam, má smlouvu na neurčito, stabilní plat, malé dítě, dvě hypotéky. Neustále mluví o tom, že chce bydlet na samotě v lese, kde by nebyli žádní sousedé, že ho nic nebaví a že co by ho bavilo, na to nemáme peníze, takže mu nezbývá nic, než ten počítač. Že přežívá. Nechce chodit ani na návštěvy, protože ho nebaví sedět a tlachat, že to je stejně zabitý čas, jako sezení doma u PC a že na to nepotřebuje yvíjet aktivitu, takže raději je sám doma. Holky prosím vás, máte s tím někdo zkušenosti? Na netu jsem našla, že je třeba být milující podpora, rozptylovat třeba masáží (tu jsem mu koupila, ale za chvilku bylo všechno ve starých kolejích). Snažím se ho doma nepřetěžovat, o malého se stará hezky, nevím, jak mu z toho pomoct, k odborníkovi nechce.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
13.12.2012 6:53
Ahoj
Já to bohužel doma taky pozoruju. A popravdě? Těm našim drahym polovičkám se vůbec nedivim. Ta tíha zodpovědnosti je vážně velká. Měli jsme opravdu hrozný období, který vypadalo na rozchod. Vůbec to nebyl ten člověk do kterého jsem se zamilovala. Najednou se z usměvavého, vtipného, pohodového chlapa stal chlapem nevrlým, znechuceným...... Ten kyselý pohled nikomu nepřeju. Na všechno říkal, že je to na h...., nic ho nebavilo. Až když málem došlo k nejhoršímu, tak se probral s tím, že mě nechce ztratit. Nicméně tyto stavy se v nahodilých intervalech opakují. Snažím se být milující partnerka u které najde podporu, snažím se věci zlehčovat, vtipkovat..... Je to boj, ale za tu dušičku, co je v něm to stojí.
Jinak depresema jsem si prošla taky..... První rok v práci po maturitě odešla moje milovaná maminka na lepší místo a tak jsem přišla už ani ne ve 20 o oba rodiče. Naštěstí mám úžasného sourozence, ale i tak to byl boj. Vnitřní boj. Do toho se přidalo spoustu jiných věcí a já začala umírat zevnitř. Měsíce jsem jen přežívala, jíst byl těžký úkol, ale nakonec jsem to za pomoci nejbližších překonala. Bohužel se tyhle stavy vrací a nejsem schopná jíst, ale od doby, co přítel odkýval děťátko, o které se snažíme, jsou deprese pryč To, že pochopil, jaký význam pro mě dítě má, byl zároveň jeden s velkých důkazů lásky a od té doby, cítím krásný pocit sounáležitosti. Jen se bojím, aby se jeho stav nehoršil. Má obavy, přestože si dítě přeje, ale myslím, že je to normální.
Přeju hodně štěstí na dlouhé cestě jménem Boj
-
12.12.2012 21:37
ahoj,nevim co poradit,ale ja bych to resila velikou hadkou a davani ultimata.ja mam takovou povahu.ja bych v tomhle zit nemohla.ono milujici osoba ano,ale jestli si na tento stav zvykne,tak by to nemuselo dobre dopadnout
-
12.12.2012 22:08
A nemůže jít o depresi?Prošla jsem si tím a měla jsem podobné příznaky.Časem se to zhoršovalo a pomohla mi až léčba u psychiatra.Do té doby jsem byla hodně aktivní a v podstatě přepracovaná.Tělo řeklo dost a z únavy se stala deprese.
-
12.12.2012 22:15
Velká hádka by v tomto případě k ničemu nevedla, je jedno, jaký je typ. Ještě víc by se uzavřel do sebe a pocit vlastní neschopnosti, či toho, jak je vše na h*vno, by ještě zesílil a uvalil ho do ještě větší apatie. Je moc fajn, že se se zájmem stará o dítko, to je alespoň ještě plamínek naděje. Kdyby nejevil zájem vůbec o nic, bylo by to teprv špatné. Škoda, že za odborníkem nechce, to by jistě věci prospělo a není to žádné selhání, kor v dnešní době... Bohužel nevím, co ti poradit; nečím podobným jsem procházela taky v průběhu prvního roku dcery, ale ono je to v podstatě jako na houpačce dodneška - manžel je KO z práce, kde je již 10 let, sice dobře placená, ale nenaplňuje ho, více-méně v ní zůstává z pocitu té jistoty výdělku (hypotéka, dítko, další na cestě...). Jeho apatie, opuštění koníčků, vysedávání před PC a TV o víkendech mě nejednou žhavila do běla, ale k ničemu to nevedlo. Snažím se mu být oporou - ono taky, jak dcerka z mimina vyrostla, je víc času; předtím mě dost zaměstnávala, přiznávám, že jsem se mu věnovala a naslouchala méně (nemáme dostupné hlídání, takže to bylo náročné). Máš-li možnost dítko někomu občas udat, udělejte si klidně doma večer jenom pro vás dva, stáhněte nějaký film z internetu a zhlédněte společně, přece nemusíte nikam chodit, když na to nejsou finance. Někdy pomůže jen si zavzpomínat na společné hezké chvíle a zážitky, dokud jste neměli děti. U nás se to poněkud uklidnilo, přišlo prozatím jakési smíření se situací; naštěstí ale vím, že kdyby to bylo nutné, návštěvě odborníka by se chlap nebránil (zatím u něj nebyl, ale když bylo nejhůř, sám to nadhodil). Držím palce, ať se vám povede najít nějaké řešení - vyčerpává to nejen "postiženého", ale i lidi kolem něj, zejména ty, co jsou mu nejblíž.
-
13.12.2012 14:00Zarazilo mě to - rozptylovat masáží (tu jsem mu koupila). Tím moc neukážeš milující podporu. Tu masáž mu udělej!
