strach ze státnic
Ahojte, mám úplnou paniku ze státnic, které mám za necelé dva týdny. Vůbec se mi nechce učit, ještě jsem nezačla... a taky mám úplně strašnou komisi. Už mě aji napadlo, že tam radši nepůjdu. Nevím, co mám dělat, mám strašný strach,že to nezvládnu a plno lidí tím i zklamu.
Máte nějaké rady? (mimo toho, že se mám učit )
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
22.8.2017 20:11No hele a co se stane, když to nedáš? Zastřelí tě někdo? Troufám si hádat, že ne
Magisterky jsem taky dělala nadvakrát a žiju 
Je to blbý, když se to nepovede, ale život tím zkrátka nekončí, jsou daleko horší věci. Tak hlavu vzhůru, koneckonců zkouška je od slova zkusit 
-
22.8.2017 20:04
To máš první pokus? Nebo už opakuješ? Máš jen jednu zkoušku, nebo více dílčích, ze kterých budeš mít samostatné známky? Pokud máš vícero, tak za 14 dní se jeden nebo dva předměty dají naučit, ostatní si můžeš pak zopakovat, takže to můžeš brát prostě jako že to jdeš omrknout, vyzkoušet si to a když se povede část, tak to bude fajn, a zbytek doděláš za půl roku v zimě.
Co se týká složení komise, na to nehleď. Mně se to nikdy nevyplatilo, protože ti, co byli považovaní za milé, nakonec byli krutí, zatímco já jsem měla mít ty kruté, kteří nakonec byli milosrdní... A taky lidi toho nakecají...někdo ti poví, jak jsou hrozní, ale vůbec to tak nemusí být ve tvém případě. Prostě stačí, aby se ráno dobře probudili a je to.
Lidi tím asi zklameš, když to neuděláš, ale co sebe sama? Když už jsi dolezla ke státnicím, nenajdeš v sobě trochu ctižádosti, že teď zatneš zuby, 14 dní se budeš učit a už to doklepneš, abys to měla z krku? Přece nezahodíš ten čas, cos tomu věnovala předtím. ... -
22.8.2017 20:46
Budu mluvit naprosto upřímně, žádný med kolem pusy... Na bakálaři jsem taky na prvním pokusu vyletěla a bylo to hrozný. U nás těch 14 dní vyšlo od dokončení ročníku a já byla tak ze závěrečných zkoušek tak unavená, že jsem se prostě nedonutila. Více méně jsem prostě jen civěla do zdi... A ať si říká kdo chce co chce, 14 dní je prostě málo. Nebo musíš mít strašný štěstí na otázky. Já to štěstí neměla. Jeden předmět jsem splnila, dva ne. Nejdřív mě to naštvalo, pak mi to bylo vlastně jedno. Věděla jsem, že bude další pokus. Ale upřímně? Málem jsem pak chodila kanálama, nedokázala jsem se podívat rodině do očí. Tři roky mě podporovali na studiích a pak tohle? Strašný. Navíc rodiče oba vysokoškoláci s červeným diplomem, takže o to větší ostuda... nakonec jsem to hecla a bakalářku a zbylé státnice dala všechny na "Áčko". Naštěstí jsem mohla plynule navázat na navazující studium. Tam už jsem nějak dospěla k tomu, že tyhle komplikace nemám zapotřebí a že prostě máknu. Že to za to nestojí. Navíc jsem v sobě objevila trochu ctižádosti a sebeúcty. Chtěla jsem (nejen sama sobě) dokázat, že na to mám. Koupila jsem si kalendář s políčkama a poctivě šprtala a škrtala den za dnem až do státnic. Dva měsíce v kuse, jen dva dny před tím jsem si dala oraz, abych nebyla jak vyvoraná myš... a vyplatilo se. I když jsem měla mít tu "nejhorší komisi", odstátnicovala jsem bez problémů. Na ty řeči kolem komisí kašli. Je to taky o tom, jak se kdo u vyučujících zapíše. Pro lajdáka bude i sebehodnější komise krutá, pro připraveného naopak i přísná komise bude v pohodě.
Ale jinak vlastně souhlasím se Sedna - zkouška je od slova zkusit, nikoli udělat. Táta mi to opakoval vždy, když jsem byla před zkouškou nervózní. Nikdo tě nezabije, když to nevyjde hned na první pokus, ale spíš jde o takový ten vnitřní pocit sebe sama. Ten vztek a zklamání je prostě nepříjemné. Ale je to holt životní zkušenost - proto je dobré si to prožít a pak zvednout hlavu a jít dál
Jinak opakované státnice znamenají houby - nikdo se tě nikdy ptát nebude, na kolikátý pokus jsi je udělala. Já bakalářské opakovala a teď? Mám práci a do toho jsem na doktorátu. Někdy to je prostě jen smůla, někdy lenost. Hlavní je to překonat
