nevím, jak dál

je mi 18let. Měla jsem vztah necelé dva roky. Byla jsem šťastná... ano, někdy... nebyl to úplně ideální vztah ale to není žádný. Plánovali jsme budoucnost, miloval mě a udělal by pro mě vše. Milovala jsem i já jeho... nebo si to spíše myslela. Seznámila jsem se s Jakubem. Hned ten první den jsem věděla, že se mi ta nevěra s ním zalíbila, že se necítím provinila a to byla ta chyba. Michal kvůli mě začel pracovat. Pracoval ve Stříbře a byl doma jen na víkendy. Neměl na mě tím pádem moc času ale s tim já jsem rpoblém mít nemohla. Však to všechno dělal hlavně kvůli mě!. S Kubou jsem se od prvního dne viděla denně... s ním jsem znovu poznala, co je to být poblázněná... ten pocit v břiše, že se na vás usměje... že za vámi přijede... nechuť k jídlu. Bylo mi s ním krásně. Po třech týdnech nastal víkend a Michal se vrátil domů. Byla jsem zlá, byla jsem nepříjemná... ale já to prostě nedokázala ovládnout. Neměla jsem v hlavě nic jinýho, než abych ho zase viděla, byla s ním, cítila jeho přítomnost.

Michal něco tušil... v noci, když jsem usla, tak se podíval do mobilu a přišel na to. Ublížila jsem mu. V ten den mi přišlo, že jsem ho totálně položila na kolena. A co já? svým zbůsobem jsem byla ráda, že už mi nebrání nic v tom, abych mohla být jen s svým "milencem". Kuba mi sám na ten rozchod napsal, že mám jeho... a já mu uvěřila.

Kuba se po pár dních se mnou rozešel kvůli tomu, že k tý Zdence (kamarádka už z dřívějška), cítí asi víc než dá znát.

Byla jsem z toho všeho hodně špatná, smiřovala se s tím... až přišel zase jeden den, kdy jsme se sešli. Už to tu bylo zase... choval se ke mě strašně hezky, plánoval se mnou... ZASE jsem s ním byla každý den.. zase jak kdyby jsme spolu byli, jako pár...

Samozřejmě, že zase přišel konec. Jak jinak... Teď už ani přesně nevím proč, ale vim, že já jsem chybu nikde neudělala.

Počítala jsem s tím, že se zase ozve a já podlehnu... taky že se zase ozval. Jeden večer jsme se pohádali... rozhodla jsem se, že radši zajdu někam s kamarádkama než abych zůstala sedět doma a užírala se. S kamarádka se nesnášel. Vždy s nima měl problém, že skončim jako ony. Nevěřil mi... Když jsem mu ten večer napsala, jestli už je všechno v pohodě a že se hádat nechci, tak mi odepsal, že den před tím šel spát s tím, že už má všechno srovnaý, že nechce už žádnou jinou... že chce abych byla jeho holka. Že jestli chci, tak že pro mě přijede a budeme radši spolu... já nechtěla, slíbila jsem holkám, že budu s nima. ten večer napsal, jestli někam teda jdeme s holkama a já mu řekla že jo, tak se strašně vytočil... a co já udělala? Vykašlala jsem se na holky a šla radši za ním.

On měl vztah 4roky, pak nevím co se v něm zlomilo ale stal se z něj "holkař"... všechny holky měl jen na jeden večer. Se mnou to měl ale jiný... jeho kamarádi mi taky říkali, že ho hodně dlouho neviděli s někým takhle trávit čas... představil mě i jeho bráchovi, kterýho bere se strašným respektem. Myslela jsem si, že už je všechno fakt dobrý, že už je jen můj...

Od té poslední hádky byl klid. Byl hodnej, milej... bylo to pořád jen "zlato", "mám tě rád", "nechco o tebe přijít"... jednou mě odvezl domů .. myslela jsem si, že je všechno v pořádku. Domluvili jsme se po sms, že mě večer vyzvedne a uděláme si hezký večer. Neozval se, nereagoval... Druhý den jsem mu napsala, jestli se něco děje a on že je prostě konec. Nevím důvod a proto mě to tak užírá. Začla jsem chodit k psychiatrovi, beru brášky na sklidnění a na spaní. Kašlu na školu... přijdu si jako tělo bez duše. Celý den se na všechny usmívám ale nejde to... já to nezvládám. Vždy se na někoho upnu a pak to bolí... s ním mě to zasáhlo nejvíc. Přijde mi, že mě totálně vysál, všechnu energii... všechno zabil. V hlavě mám jen otázky typu "proč?", "proč se ke mě takhle choval?", "záleželo mu na mě?"... nechce se mi věřit, že to vše byla jen přetvářka. Jsem naivní... V 18ti jsem dopadla tak, jak jsem nikdy nechtěla. Potřebuju otevřít oči, na všechno zapomenout ale nejde to... strašně mi chybí... a nechápu to... jak to bylo a proč to dopadlo takhle...