nevim co ted :(
nevim holky mam kluka ktery se dokaze rozkecat jak nic ale nekdy ma dny kdy je uplne nemluvny 
proste pred par mesicema semnou chtel travit kazdy den kdyz sem mela na neho cas jenomze ted mu napisu a kdyz tam sviti slunko treba jako dneska tak on ze ho boli hlava , a ze to to to a furt nejake vymluvy pripadam si jako kdyby semnou ani nechtel byt pritom sem rikala prijedes tech 5 zastavek a budeme u me zapnu klimosku a tak a on ze ne ze si jde lehnout stejne vim ze mu nic neni jeho segra mi to rikala , a kdyz se ho zeptam nebo tak proste rika ze to tak neni , strasne moc ho miluju ale nektere dny si pripadam jako kdyby o me nemel vubec zajem a jako by ho zajimaly vice ty holky okolo mam chut mu rict ze je konec ale nevim bud se bojim samoty nebo toho jak mi bude chybet nevim co delat mluvit se s nim o tom neda ze si pripadam jako na druhe koleji a rozchod nevim jak bych nesla
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
7.8.2011 17:49Ahoj, třeba se pletu, ale podle toho co píšeš mi přijde, že je možnost, že přítel trpí depresemi. A z osobní zkušenostivím, že to není snadné.... Nejdřív je třeba vyloučit ostatní možnosti, např. má milenku,nechce už s tebou být, problémy doma, škola, práce, drogy, alkohol, finance, zdravotní stav....
-
7.8.2011 19:28
Souhlasím s Pavlinkou, ono v tom nakonec může být něco vážného, deprese, nebo ho něco hodně trápí. Snaž se být trpělivá a přijít tomu na kloub. S rozchodem pomalu
abys pak nelitovala. Promluv si s ním -
7.8.2011 20:16
No... Tak já mám podobnou zkušenost.
Měli jsme ideální vztah, on mě miloval a já jeho taky, byli jsme spolu šťastní a vděční za každou vteřinku s tím druhým. A pak se to začalo nějak kazit, už na mě neměl tolik času, bylo najednou všechno důležitější než já, kamarádi, práce, škola, rodina, cokoliv bylo přede mnou. Začala jsem toho mít plné zuby a byla na něj taky náležitě protivná. Dospělo to k tomu, že jeden den jsme se pohádali na icq, když mi řekl, že se ZASE neuvidíme, den potom jsme se pohádali na akci kde jsme byli a ten další den se rozešli.
Byli jsme bez sebe asi týden a zjistili, že to prostě nefunguje a vrátili se k sobě. Teď si snad!!! zase on mě váží a miluje jako dřív, aspoň se tak chová, dělá pro mě maximum (nechci to zakřiknout, vím, jak je to vrtkavý), snaží se, abych byla šťastná. Ta naše "pauza" a to trápení bylo nejspíš úplně zbytečné, ale nevím, jestli bychom si bez toho uvědomili, co pro sebe znamenáme.
Takže bych ti radila chovat se někdy stejně jako on, být k němu lhostejná, nechat tu iniciativu na něm, vymyslet si vlastní program a nebýt na něm závislá... Je to STRAŠNĚ těžké, já to vím, je prostě nemožný nemyslet na toho, koho tolik miluješ, ale zkus to zvládnout a snad vám to pomůže.
Držím pěsti.
