mám výčitky, že nedokážu s blízkými sdílet bolest

nemam ani tak otázku jako se spíš potřebuju vypovídat. Před rokem mi nečekaně umřel jeden z nejbližších lidí. prožívali jsme to celá rodina spolu, hodně jsme plakali a pomáhali si. Teď jsem těhotná a můj postoj se trochu změnil. částečně jsem se s tou ztrátou vyrovnala, protože vidím to pokračování života a novou naději. Snažím se to všechno vidět pozitivně, i když mi pořád strašně strašně moc chybí...taky to teď raději prožívám sama, brečím, jdu na hřbitov, ale musím přitom být sama, nejde mi to s nikým jiným. všimla jsem si, že blízcí se taky snaží přede mnou chovat pozitivně. Problém je v tom, že občas se rozpláčou a jsou neštastní a já už je nedokážu utěšit, nedokážu to s nimi doopravdy sdílet. Mám z toho strach, přitom dřív mi to šlo samo přirozeně....mám kvůli tomu strašné výčitky, protože mi jich je hrozně líto. ale v tu chvíli to prostě nedokážu, odvádím řeč jinam, snažím se na to nemyslet....a pak je mi to strašně líto, že jsem jim nedokázala pomoct....bojím se, že jsem se změnila, že už neumím být empatická a že jsem tvrdá, přitom pak přijdu domů a jak jsem sama, tak brečím...najednou to jde všechno ven...