Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
15.2.2012 8:30Je lepsi kdyz se v zivote v lasce trochu zklames a nejaky rozchod prodelas, pripravi te to na realny zivot a na to hledet na veci nejen srdcem ale i rozumem ... a vse preboli i kdyz to clovek nechce slyset a nedokaze zatim uverit ... s vekem prichazi poznani ze laska neni vse , clovek potrebuje i dalsi okolnosti spolecneho zivota, jako je spolehlivost, tolerance , zodpovednost a jine kvality potrebne pro spokojeny zivot a vychovu deti .
-
15.2.2012 9:49Já ani nevím-jen se tak domnívám, vzala jsem si svého 1.ho kluka-myslím, že jseem do něj byla zamilovaná-tehdy jsem si to snad ani neuvědomovala (žádné odlouční, žádná krize), jak moc vidím až zpětně.
Myslím, že jsem opravdu prozřela po 5ti letech manželství-7 let spolu (i když prý zamilovanost trvá o dost menší dobu, ale tehdy to dosáhlo asi nejnižšího bodu, kdy jsem si říkala, za jakého důvodu-mimo děti, které jsme již měli-vlatsně s tím člověkem jsem. Myslím, že tehdy mi sadly úplně růžové brýle zamilovanosti-prostě jsem svého muž uviděla v plné kráse se vším všudy, byla i taková manželská krize z mrzutosti, kdy jsem si uvědomovala snad jen jeho chyby. Asi nejvíce pomohla setrvačnost vztahu (ale i naše závazky vůči sobě-děti-nebýt toho,a si bychom se rozešli). Navíc přeci jen žádného člověka-mimo mě, neznám lépe než jeho, myslím, že jsme se odrazili a začali budovat jinou lásku-vědomou-člověk si musí prostě říci-ano, tebe budu mít rád, i přesto, že už tě znám a vidím naplno, jaký jseš.
Je to určitě těžké, vždyť zamilovanost je tak krásná, ale přeci se člověk nemůže točit pořád dokola-nehledě, že každý rozchod musí hodně bolet-prostě ztratíš kus sebe-nezažila jsem to, ale myslím, že si to mím předtvit, protože jsem se rozhodovala
Když se člověk odmiluje, musí se prostě vědomě rozhodnout, zda bude milovat dál nebo ne a zkusí to jinde, s tím, že se stejně opět dobere k bodu, kdy si opět položí otázku, zda mu ten člověk stojí za to, aby ho měl dál rád. -
15.2.2012 10:54já si myslím, že si mladá, takže nemusíš házet flintu do žita. Mladé lásky jsou krásné, ale ne trvalé.... nemusíš se bát, že to bude bolet dlouho. Za chvíli si na to asi nevzpomeneš.. hlavně že někoho opravdu miluješ můžeš říct až tehdy, když s ní si určitou dobu a zažiješ s ním nějaké životní strasti. Dřív si myslím že ne. Takže ti radím hlavu vzhůru a nepoddávej se tomu.
-
15.2.2012 10:56Jednou jsem slyšela názor jedné psycholožky, která zastává názor, že první 2 roky vztahu jsou zamilovanost a až poté, co na druhém zjistíš jeho chyby a i přesto budeš toho dotyčného milovat a brát ho jaký je, tak teprve potom je to láska. Myslím si, že něco na tom bude. Zpočátku je u všech taková ta zamilovanost a postupně to upadá a člověk na to pohlíží spíše z rozumového pojetí, pak už záleží na těch dvou jak budou pokračovat. Já se "odmilovala" (jestli se to tak dá říct) jednou a musím říct, že mi to spíše pomohlo, v tu dobu ze mě opadlo to nadšení a začala jsem o tom přemýšlet právě z toho rozumového hlediska a pak mi došlo, že jsme s tím daným člověkem stejně neměli šanci, vůbec jsme si nerozuměli, domluvili jsme se a ukončili to. U mě když se jednalo o zamilovanost a posléze jsem pochopila, že s daným člověkem to nemá budoucnost, samo to odešlo. Potom nastává taková ta klasická situace, kdy si říkám, co jsem na tom člověku vlastně vůbec viděla
Ale je to v životě zkušenost a jsem za ni ráda.
