jsem na partnera naštvaná, nemůžu si pomoct, mám mu to říct?
s partnerem máme miminko a nevzali jsme se, protože nechce, tedy prý možná někdy...dřív říkal, že by chtěl, abysme se vzali, až budem mít děti, ale prý změnil názor, protože mu vadí, že to od něj já i okolí očekáváme (od té doby, co čekám miminko). je mladý, většina jeho kamarádů děti ani ženy nemá, to je taky důvod. oba ty důvody chápu, ale nemůžu si pomoct a zlobím se na něj. mám pořád pocit, že o mě nestojí, že mě nemá zas tolik rád, když si mě nechce vzít. nemůžu se toho zbavit a asi se to už i projevuje na mým chování, i když se snažím být na něj pořád milá. myslím, že máme jinak dost moc hezkej vztah, jsme spolu pět let, ale mě je tohle pořád líto...mám mu to říct, že se na něj proto zlobím? vím, že se na to téma nerad baví a vím, že tím rozhodně nedocílím toho, abysme se vzali, spíš naopak, ale třeba mi to pomůže, když to řeknu a zbavím se toho napětí...co myslíte?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
3.11.2013 19:49Řekni mu to tak, jak jsi to tady napsala do dotazu - žádné výčitky, kritika, obviňováni. Jenom prostě řekni jak to máš a jak tu situaci vnímáš. Určitě se ti uleví a třeba z toho vzejde nějaká pro oba přínosná diskuze.
-
3.11.2013 19:55Rekni mu to. Aspon to ze sebe dostanes a nebudes to v sobe dusit. Mozna se jen potrebuje szit s novou roli, nez zase posunete vas vztah dal.. Drzim palce, aby to tak bylo!
-
3.11.2013 20:05taky bych mu to řekla takhle pěkně na rovinu.
on tě má takhle vlastně jistou
máte mimčo, on ten závazek zase až tak velký nemá. a i to očekávání, že se vezmete tak mu to prostě je proti srsti a dělá to spíš asi i na truc. -
4.11.2013 8:54
Ja ti nebudu rikat at mu to reknes,protoze dle me si nepomuzes kdyz ti rekl jasne stanovisko a napisu ti muj pripad. Akorat si myslim, ze tvuj je jeste mlady a zmeni vekem nazor narozdil od meho "stareho kozla" Me je pres tricet a memu je 45let. Mame dve deti,jedno dva roky,druhe cerstve mimi. Jsme spolu 8let. Kdyz jsme se poznali nechteli jsme deti ani svatbu a meli jasno. Prisel prvni chteny syn a ja doufala, ze zmeni nazor a vezme si me i pres "muj rozhovor" ze chci aby jsme se jmenovali vsichni stejne, dokonce jsem si chtela vzit jeho prijmeni jen na urade aby jsme meli stejne prijmeni. No a nakonec nebyl cas a dnes jsem za to rada,prece se nebudu jmenovat po nekom kdo si me nechce vzit a dle me mi dava najevo,ze se mnou moc nepocita a muze mit sto kecu ze se mnou chce zestarnout,ze to je jen papir,.....no a ted mame cerstve mimi a to ma moje prijmeni aj bude mit moje. Muj si myslel,ze ho tim chci donutit(a to nechtela) aby jsme se vzali a blokl se jeste vic.Ale ja uz se s tim smirila a ted uz bych si ho vzit ani nechtela aby to delal jen kvuli detem. Chce to cas a smirit se s tim, jsou horsi veci. Zkus mu treba rict,ze bude mit dite tvoje prijmeni jak se na to bude tvarit.
-
4.11.2013 9:14
Já bych si to nechala pro sebe. Protože když mu řekneš, jak se cítíš - nemáš mě rád - tak v něm pocit, že je do svatby tlačený, ještě vzroste. Dnes se moc chlapůi nežení - tvůj přítel to samozřejmě vidí, nejen ve svém nejbližším okolí - a tak asi začíná přemýšlet, jestli si svatbou nějak neuškodí. Ten můj je taky proti svatbě, pořád poukazuje na to, kolik lidí se rozvádí, jak to k ničemu není - a že ženské po rozvodu získají děti a ještě chlapa oberou apod. Naučila jsem se už nevnímat to jako nedůvěru vůči mně samotné, ale spíš jako jeho základní mužskou nejistotu, s kterou nejspíš nic neudělám. A myslím, že by mi nepomohlo, ani pokud bych začala vydělávat výrazně víc než on, vyhrála ve sportce apod. Naději vidím spíš v tom, že jednou syn doroste do věku, kdy tatínek konečně přestane mít strach, že by o něj mohl přijít. Zřejmě se snadno cítí, že je "v pasti". Po narození syna začal doslova "blbnout" - na ničem se doma nechtěl dohodnout, všechno muselo být po jeho, nemluvil se mnou kvůli prkotinám, byl naštvanej, že mám častý kontakt s mojí rodinou - no, častý, podle mě normální, ale oni se moc nestýkají, apod. Myslela jsem, že se z toho už zblázním, to jsem fakt nečekala... Dnes mě štvou jiné věci - hlavně když na nás má kvůli práci málo času. Takže - když si udělá volný víkend nebo večer čte synovi pohádku - beru to tak, že je vše ok, i bez svatby. Tak snad jsem ti něčím pomohla - možná mají naši chlapi něco společného?
-
4.11.2013 13:26
Já tě chápu, s přítelem jsem 8 let a na slovo svatba vůbec neslyší. Dřív jsem to moc neřešila, ale teď mně to taky trápí. Když jsme se rozhodli pro dítě, tak jsem pořád čekala, že třeba konečně si mě i vezme, ale ono nic. No a od té doby co se syn narodil, mě to trápí čím dál víc. Říkala jsem mu, že mi vadí, že jsem taky jeho máma a že nemá příjmení po mně a vadí mi, že mě třeba dr oslovuje příjmením jeho, i když se jmenuju jinak a on na to prostě nereaguje. Nevím proč se svatbě tak brání a trápí mě to, protože mi přijde jako že se mnou do budoucna nepočítá! Ted se snažíme o druhé dítě a pokud se zadaří, tak jsem rozhodnutá mu dát moje příjmení, i když to asi bude vypadat blbě, když jedno dítě je po něm a druhý by bylo po mně, ale ať ví jak se cítím, když syn má jiné příjmení než já. Tak držím pěsti, aby se ten tvůj konečně rozhoupal a vzal si tě!
Ale tlačit na něj určitě nemá smysl.
