Zvolit co říká srdce a nebo se řídit rozumem..?

Otázku položila: Anonymní uživatelka #531730 23.12.2022 9:34

Hezký den, možná to bude trošku delší a snad i srozumitelně napsané, tak budu ráda za každou Vaší reakci.. Dostala jsem se do situace, kdy bych se měla rozhodnout, zda se řídit srdcem a nebo rozumem.. Teď tedy k celé věci. Byla jsem nějakou chvíli už sama s holčičkou, takže jsem neřešila žádné vztahy, bylo nám s malou fajn. Na radu kamarádky, ať už si někoho najdu, tak jsem si víceméně ze srandy založila na seznamce profil a občas tam jen nakoukla a nebrala to vážně. Až mě jednoho dne celkem zaujal jeden muž. Vyměnili jsme si pár zpráv a domluvili setkání. Z mé strany to bylo tak, že jsem vsadila vše na jednu kartu - jedna schůzka a pak kdyby to nevyšlo, tak žádné další seznamování. Abych to vysvětlila, na seznamování moc nejsem, celý ten proces mě vždy odrazuje a nejsem typ, který bude denně chodit na rande, kafíčka a někde vysedávat, to opravdu ne. Takže teď zpět k té první schůzce, věděla jsem, jak vypadá, ale on nevěděl, jak vypadá já - pouze postava, vlasy, takže z jeho strany to byl také risk. Přišel den schůzky a já byla strašně nedočkavá a natěšená, od rozchodu s otcem malé jsem na žádné schůzce nebyla. Když jsem ho poprvé uviděla, tak mi byl od pohledu hned sympatický a vím, že já jemu také. Jsem nebo spíše jsem byla v určitých věcech zásadová a nikdy bych třeba při seznamovací schůzce nedala muži polibek na pusu, ale na tvář. A s ním to bylo hned od začátku jiné a mé zásady pryč.. Přišel, podal mi ruku a polibek na rty. Nějak jsem si říkala, že tedy dobrá, jednu pusu zvládnu. Šli jsme do restaurace, povídali si a bylo to strašně fajn, zeptal se, jestli mě smí chytit za ruku a bylo mi to/nám oběma moc příjemné. A pak se stalo, že se zvedl, přistoupil ke mě a začal mě líbat. Já která byla zásadová a na první schůzce se nikdy nelíbila, tak bylo hned vše pryč. Ale ano, bylo mi to příjemné a nechala jsem ho pokračovat. Toto celé se opakovala 3x a musím říct, že jsem cítila strašně něco zvláštního. Poté jsem ho chtěla kousek vyprovodit, chytil mě za ruku a já s ním šla dál než bylo původně v mém záměru, ale nějak jsem se nedokázala od něj odpoutat, bylo mi krásně a jemu také. Rozloučili jsme se, políbil a i když se nám nechtělo, tak jsme každý šel za svými povinnostmi. Teď to trošku poposunu, ať to není opravdu moc dlouhé :) Začali jsem se scházet, zamilovali se, byli společně na dovolené, přestěhovala jsem se k němu s dcerkou, pak samozřejmě přišli nějaké neshody.. Z jeho strany nebyla komunikace o věcech o kterých měl mluvit - rozvod, prý je to jen papír, protižidovských stále ještě s paní nežijí již dlouho. Já zase nejsem typ, který se bude pořád na něco vyptával, dusím to v sobě a pak se stane, že vybuchnu. Vím, že je to špatně, ale když člověk miluje, tak ho věci i hodně bolí. Dostala jsem se do situace, kdy jsem si říkala, ze ústupky ve vztahu dělám jen já a tím, že se mnou nemluví o řešení svých věci, tak aby se nestalo, že jednoho hezkého dne přijde s tím, že se vrací k rodině. A teď už tedy k jádru věci.. Od začátku našeho vztahu věděl, že bych chtěla ještě jedno dítko. Já mám holčičku a on z předchozích manželství syna a dceru, syn je dospělý a má vlastní život, dcera je v pubertálním věku. Nejprve říkal, ze děti asi už nechce, pak se jednou stalo, že když se opil, tak řekl věci ve stylu, ať mi to dítě udělá kdokoliv jiný a nebo bývalý. Strašně mě to tenkrát ranilo a i když se za to hodněkrát omluvil, ve mě to zůstalo.. Pak tedy otočil až by tedy asi dítě chtěl.. Včera jsme měli rozhovor, kdy mi řekl, že je starý a děti už nechce. Má rád svůj klid, miluje mě, chce být se mnou, má rad mou dceru, ale vlastní dítě už nechce, protože by se mu v budoucnu nemohl věnovat, tak jak by chtěl kvůli věku. Je mi 37 a říkala jsem si, že do 40 bych ještě ráda jedno dítě měla. Po té 40tce už bych se toho vzdala. Jemu je 48 a vím, že u chlapů je to jiné. Stojím tedy teď nad rozhodnutím, zda být s člověkem, který mě miluje a vzdát se snu být ještě jednou mámou a nebo odejít a začít někde jinde znovu..? Ještě bych ráda řekla jednu věc, člověk byl v životě zamilovaný, ale asi se stane pouze jednou za život, že miluje víc než si sám kdy dokázal představit. Tak je to i z jeho strany. Jsem vnitřně strašně smutná/zklamaná, protože jsem chtěla miminko s člověkem, kterého miluji. Ze strany přátel teď slyším, ze kdyby mě doopravdy miloval, tak na to přistoupí. Že jsem vždy dělala ve vztahu ústupky jen já.. Vůbec nevím, jak to cele uchopit. Miluji ho, ale chtěla jsem ještě rodinu. Co když udělám chybu a nebudu nikoho milovat tolik jako jeho. Vzdát se lásky a doufat, že se objeví někdo pro rodinu a nebo zůstat a vzdát se snu o rodině? Děkuji za přečtení a jakoukoliv reakci i když rozhodnutí bude na mě..

Odpovědi (podle hodnocení / podle data)

  • on má svoje dvě děti, do dalšího by šel očividně, pokud vůbec, tak jen kvůli vám. ze svého pohledu reálně vidí, že by dítěti nedokázal dát co by rád - má strach, že mu nebude stačit.
    mně se stalo to, že toto sem si s partnerem definvoala hned na začátku (byli jsme spolu tak měsíc) - že budu chtít ještě dítě a zda je na to on připraven a souhlasí s tím, že jinak by jsme šli okamžitě od sebe. Souhlasila já si říkala super. Ano, měli jsme svatbu, nakonec i dítě. Jaká byla realita?? Asi taková, že se nenápadně ukazovalo, že vlastně o dítě tak moc nestojí, stačí mu ty 2 dospělé) co má. Chtěl už jen svůj klid a pohodu. Když se syn narodil, bylo velmi těžké ho přesvědčit na procházkus kočárkem, aby se synem podnikal nějaké aktivity atd. Nezájem celkem drsný. Vyvrcholilo to v době covidu a my nakonec šli od sebe.
    Takže moje rada - pokud dítě nechce, nemá moc smysl ho do toho nutit. a)vám to může jednouv yčíst b)nebude mít o něj takový zájem jak by jste očekávala a bude to jen o splnění vašeho snu, ale dítě mco tátu mít nebude.
    Taky bych se i dívala, jak moc se věnuje dětem stávajícím. A na radu přátel - pokdu vás miluje, tak do dítěte půjde bych moc v tomto smyslu nedala. Je to nátlak a vydírání - pokdu měn miluješ tak to uděláš. To jako fakt? Ten dospělý člověk nemá rpávo na své rozhodnutí?

  • Vidím tyto možnosti:
    a) zůstat s mužem, se kterým mi vztah funguje a respektovat jeho rozhodnutí ohledně potomků
    b) najít si někoho jiného na zplození dítěte, kdy je velká pravděpodobnost, že to moc dlouho nevydrží (v 37 už není moc výběr)
    Nedoporučovala bych dělat nátlak ani levárny na současného partnera, pokud ho nechceš ztratit.

  • Tak a já to vezmu ještě z jiného soudku. Z pohledu toho případného dítěte. Sama jsem totiž dítětem starších rodičů, kteří už měli děti z předchozích manželství.
    Važte si své lásky a toho, co jste společně vybudovali a nebořte to. Mít miminko je krásné - sama jsem maminkou, tak vím. :) Ale od určitého věku a v určité situaci už je to podle mého nežádoucí. Ano, teď se vidíte s miminkem v náruči, jste plná sil, elánu. Ale musíte počítat s nějakým časovým horizontem, kdy to dítě vás bude potřebovat, bude chtít být akční, později studovat, atd. atd. Může to být dalších cca 25 let, kdy na vás to dítě bude více či méně závislé.
    A teď už tedy z toho pohledu dítěte. Naši se rozhodli mít ještě jedno dítě po svých nezdarech v předchozích manželstvích, i když už jim oběma bylo kolem 40. Mamince o kousek méně, tátovi o trošku více. Byli zamilovaní a šťastní a nehleděli úplně na svůj věk, ani na okolnosti, za kterých mě přivedou na svět. Nevyčítám jim to, ale ani to nepovažuju za rozumné.
    Během mého dětství se hodně snažili, v rámci svých možností, ale já viděla, jak to mají moji vrstevníci se svými rodiči a litovala. Že se mnou rodiče nevyrazí na lyže. Že se mnou nevyrazí na vodu, na nějakou zábavou dovolenou. Peníze problém nebyly. Ale stárnutí zastavit neuměli. Ráda bych bývala studovala, ale v době, kdy jsem mohla jít na vysokou, už byli v důchodu, nemocní a já se musela spíš starat, abych pomohla doma, protože jejich děti z předchozího manželství to moc nezajímalo. Ať se smekám, když si mě udělali...
    Může to znít hrubě, necitelně. Ale jsou to jen pocity jednoho takového dítěte. Teď už jsou za mnou. S nikým z mých napůl vlastních sourozenců nemám vztah, i když se o to naši hodně snažili. Sama jsem moc chtěla. Vždyť by bylo bezva s bráchou nebo ségrou zajít na kafe, vyrazit na dovču, mít tety a strejdy pro dceru. Ale nemám. O to víc to bolí, že byl ten potenciál a není to tak. Nic jsem neudělala, neřekla. Ale jak říká moje kolegyně z práce, když na toto téma přijde řeč, míchat jablka a hrušky nedělá dobrotu, a já jsem švestka. Oni se mezi sebou nesnáší a mě v lepším případě ignorují.
    Když táta umřel, bylo to hodně drsné. Drsnější, než jsem čekala. Neměl sepsanou závěť a já se ještě musela starat o to, kam budu stěhovat maminku, když se octla v situaci, že měl někdo další nárok na její domov, který nám roky budovala.
    Vaše touhy jsou krásné, ale zkuste se nad tím zamyslet z téhle stránky. Váš partner už to možná udělal...

Přidat odpověď

Ženě nejlépe rozumí žena

V poradně naleznete již 80 309 otázek, kterým se dostalo 271 900 odpovědí a 409 947 komentářů

Přesto jste nenalezla odpověď na svůj problém?Zeptejte se

TOPlist