Vztahy
Ahoj, holky 
mám problém, který se týká asi spíše psychiky, a proto se trochu rozepíšu. Budu moc ráda za každou dobrou radu i za názor, a jestli někoho nudím, tak pardon, ale prostě to nečtěte. 
No takže začnu asi od začátku. Od mala jsem byla vychovávaná ve fungující rodině - moji rodiče se nehádali, měli se rádi a vážili si jeden druhého. I v širší rodině jsme měli dobré vztahy, všichni si navzájem pomáhali a dokázali držet při sobě. Rodiče mně i mému bratrovi vždycky důvěřovali (a snad doteď důvěřují), nikdy jsme neměli žádné zákazy, domácí vězení a podobné tresty, a možná, že tímhle způsobem se jim podařilo z nás vychovat, myslím si, že můžu říct, upřímné lidi.
Když jsem začala vyrůstat a osamostatňovat se, uzavírala jsem se spíš do sebe, ale měla jsem dost kamarádek, kluků jsem se spíš "bála," byla jsem takovej ten stydlínek. Ve 14-15ti mě potkala moje první veliká láska, samozřejmě, že měla být na celý život a samozřejmě, že nebyla. Hrozně mě to tehdy vzalo, protože jsem byla důvěřivá a naivní a něco jako zrada, nevěra a lži jsem si do svého života vůbec nepouštěla. Trvalo mi skoro 2 roky, než jsem na NĚJ zapomněla. Měla jsem sice pár menších lásek, ale byly to spíš takové náplasti na tu ránu, co ve mně pořád byla.
V 16ti jsem potkala svého současného kluka. Měl ten dar, že dokázal holku ukecat, je dost hezký, a to, co mu chybí někde ve vzhledu, okamžitě dožene svou pusou. Měl kolem sebe tehdy plno zájemkyň, ale bůhvíproč si vybral mě. Začali jsme se vídat a podařilo se mu mě ukecat, až jsme spolu začali chodit. Asi to nebyl ten nejlepší začátek vztahu, protože pro mě to byla jenom další náplast na staré šrámy, ale měla jsem to štěstí, že on byl do mě úplný blázen a netrvalo dlouho a získal si mě.
Náš vztah byl super. Byli jsme spolu hodně často, byl na mě hodný, všechno vycházelo, jak mělo. Po čtvrt roce mě vzal k sobě do rodiny, seznámil s nimi, myslela jsem, že se nemůže nic pokazit. Zapomínala jsem na řeči, co se o něm vykládaly, než byl se mnou - tenkrát dost pil, střídal holky, prostě šoumen , a přesvědčovala jsem sama sebe, že mu můžu věřit.
Asi po půl roce se mi přiznal, že mě podvedl. Tenkrát jsem byla okamžitě rozhodnutá se s ním rozejít, ale on mě přemlouval a prosil, ať mu dám druhou šanci, že to byla největší chyba jeho života a že to beze mě nezvládne. Tak jsem se rozhodla to ještě vyzkoušet, přišlo mi škoda zahodit to všechno, i když vím, že moje vina to nebyla. První měsíce to bylo těžké, ale přešli jsme to, a všechno se zase vrátilo do starých kolejí.
Aspoň to tak vypadá. Ale já na to nezapomenu asi nikdy. Vím, že člověk by se neměl patlat v minulosti, a pokud jsem se rozhodla to přejít, tak by bylo nejlepší začít odznova. Jenže já na to myslím denně. On se ke mně chová skvěle, udělal by pro mě první poslední a myslím, že to není nějakými výčitkami, ale prostě tím, že mě miluje. Já jeho taky a snažím se mu opravdu ze všech sil znovu věřit, ale nejde to. Ať mi řekne cokoli, jakoukoli obyčejnou věc, hned ho podezírám, že mi lže. Za vším vidím nějaký úskok, nějakou fintu. Nikdy jsem ho při žádné lži nepřistihla a asi ani není při čem ho přistihnout, ale já se paranoidně domnívám, že jediné slovo, co řekne, není pravda. Vůbec nevím, jak s tím mám bojovat. Když jsme spolu, třeba se mě ptá, proč jsem smutná, já mu řeknu, jaké mám obavy a on mě uklidní, řekne, že jsem blázínek a že věci jsou tak a tak, a já pak klidně spím. Jenže další den jsem opět schopná podezírat a podezírat. Jsem už úplně zoufalá, ale než bych byla jako semetrika a dala mu tu nedůvěru najevo, to radši "tiše trpím" ... kolikrát už mám pocit, že se zblázním. Na našem vztahu mi hrozně moc záleží, protože to cítím, že tohle je něco, co člověk zažije jednou za život a chci se s tou nedůvěrou naučit bojovat, ale jenom nevím jak. Je mi 18, ale připadám si jako labilní čtrnáctka.
Pokud jste to některá dočetla až sem, tak už za to vám děkuju, a pokud mi nějak poradíte nebo aspoň vyjádříte svůj názor, budu vám vděčná.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
28.9.2011 9:48Ono se lehce řekne, neměla bych se patlat v minulosti, ale nejde to. Já to také znám. S přítelem si rozumíme, sice se někdy hádáme kvůli kravinám, i když to není moje vina, i když jen on je ten tvrdohlavec ale vždy to nějak přejdeme... mrzí mi že je vždy on naštvaný na mě a já za ním musím přijít a odprosit se, že to není jako dřív kdy mě parkrát něco rozmrzelo a on mě vzal do náruče a uklidnil mě, ale jsme spolu, protože já ho miluju a i když mi to neříká, věřím že i on miluje mě. S těmahle problémama určitě nejsi sama, ale jak říkáš, každý by měl dostat druhou šanci, pokud ti už věrný zůstane, ze své chyby se poučil, ale pokud by se to opakovalo ještě jednou, neváhala bych, protože se zřejmě nikdy nepoučí. Zatím si užívej života, zapomeň na stíny, i když je těžké je vyhnat ze života, ale někdy na to člověk zapomenout musí
uvidíš že život pak bude jednodušší -
27.9.2011 19:54
Ahojky, tak po zkušenosti s nevěrou se nedivím že jsi tak trochu tu důvěru ztratila, jsme na tom docela podobně i když mě přítel nepodvedl, nevím jak jinak ti poradit než tak aby jsi mu řekla všechny svoje pocity a promluvili si o tom, protože důvěta je to nejdůležitější a pak je možné že se budete jen kvůli tomu že mu nevěříš hádat. Jsem člověk co rychle ztácí důvěru a proto tohle si myslím je nejlepší řešení- teda co se týče mě, mě to docela pomohlo
-
27.9.2011 19:56
ahoj...tvoje obavy jsou Zcela pochopitelne..... můžeš být rádas že se ti sám přiznal... asi ho to hodně trápilo...a tak to prostě vybalil má tě rád a nemohl žít ve lži...víš jsou 2 druhy nevěr,,jedna je že když to chlap uděla přizná se a ale už se to neopakuje,a druhá že to má chllap prostě v sobě bude se to opakovat pořád.. tak se modli aby to byl ten lepší případ ono se uvidí čaasem...vím že je to těžký ale čas to zpraví.a jestli ne nemá takový vztah cenu,narovinu...
musíš si říct že to bylo a nepřemýšlet naad tím co bude protože to nevíš prostě nikkd je vám spolu hezky tak žijte myšlenek se asi jen tak nezvbavíš jednou tě zranil a nikdy mu to nezapomeneš ale mysli i na to pěkný a hlavně na to že ho to moc trápilo a sám ti to řekl... -
27.9.2011 19:58
Ahojky , tak můj názor je takový , že by jsi měla na to co se stalo " zapomenout " a užívat si každého dne s milovanou osobou .
Pokud jsi se rozhodla začít s ním znovu měla by jsi mu dát šanc ,i aby ti dokázal , že mu můžeš znovu důvěřovat . -
27.9.2011 20:09
Ahojky, asi těžko radit...Mám taky za sebou jedno zlomené srdce způsobené nevěrou, taky jsem tomu dotyčnému odpustila, ale bohužel nezapomněla...Pořád jsem na to myslela, až jsem nakonec usoudila, že vztah plný nedůvěry z mé strany nemá smysl...Nakonec jsem se s ním rozešla. Možná kdyby vynaložil aspoň nějaké úsilí, abych měla aspoň trochu pocit, že mě má rád, bylo by dnes všechno jinak a byli jsme ještě spolu, ale nestalo se tak...a já jsem za to ráda, protože o 2 roky později jsem potkala chlapa s velkým CH, s velkým srdcem, milého, milujícího a chytrého a čekáme spolu miminko
Takže asi to tak mělo být, ale kdybych to byla věděla dřív co nastane, tak toho dotyčného kopnu do rozkroku rovnou Nakonec si to stejně budeš muset rozhodnout sama. Jde o to, co k dotyčnému cítíš a jak vás vidíš v budoucnu...pokud se přes nevěru nedokážeš přenést (normální zklamaná reakce), tak je lepší jít dál...jen proto, aby sis ujasnila, co cítíš a jestli on ti za to stojí... -
28.9.2011 10:15
Pokud to bylo na začátku vztahu, tak ho ještě můžeš ,,omlouvat" tím, že byl mladý a blbý, co jsem pochopila, tak jste spolu okolo dvou let a pokud jsi si jistá, že to do teď znova neudělal, tak bych se tím snažila netrápit, možná bych si našla nějakou kamarádku, trávila s ní hodně času, povídalala si s ní o tom, co Tě trápí...
