Vychova ditěte
Ahoj maminy.Jsem uz bezmocná,tak píšu sem.Mám rok a půl starou dceru a posledni dobou neumi vubec poslouchat.Kdyz ji neco reknu,tak na me cosi ukazuje a jeste mi odpovi NE! Prijde mi ze to sni posledni dobou nezvladam,porad breci a pritom nema duvod,je najezena,napita..V tomhle pocasi ji kazdou chvilku chladim..Uz si sni nevim rady,pritel je porad v praci,tak sem na ni sama.Jestli mate nejake rady jak na to,tak mi napiste,diky
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
6.8.2013 9:47
tím si dřív nebo později projde každé dítě. Mám o rok staršího chlapečka a to je dílo, divokej, ke všemu má připomínky a musí mít poslední slovo a zkouší si prosazovat svou. Pořád se dotazuje, jak co dělá a tak běžně jdeme po ulici a děláme prasátko nebo traktor
Já hlavně přestala řešit, co tomu říká okolí a jedu si podle svého, nechám ho vyzvztekat i na ulici a jdu pomalu dál. Nemlátím ho, nekřičím na něj, snažím se počkat, až se zklidní a potom si s ním o tom promluvit a vždycky to zakončím tím, že si dáme pusu nebo podáme ruku či se obejmeme, že už je to všechno v pořádku. Docela nám to tak funguje. -
6.8.2013 8:51
Moje malá má taky občas výjevy a je to s ní děs a hrůza. Když se naštvu, tak si jí nevšímám, neřeším ji a dělám s své. Což samozřejmě nejde venku, takže když dělá, co nemá, případně když je potřeba jít domů a nechce, tak ji hold vezmu a jde se s křikem. Myslím, že Tvá dcerka pomalu pluje do období vzdoru, což je krušné období a pokud se snažíme vše s klidem vysvětlit, atd a dítěti je to jedno, hold na chvíli rezignuju a ignoruju.
-
6.8.2013 9:35
jednoduše se od Tebe odděluje (je to zdravý a přirozený proces), odpoutává, začíná si uvědomovat sama sebe, prostě začíná mít svou vlastní hlavu a začíná se učit zpracovávat své pocity,které jsou pro ně vlastně nové a má jich spoustu, protože začíná být samo sebou, což je samozřejmě těžké, ani mi dospělí v sobě často nedokážeme zpracovat vztek a td. tak, jak bychom měli-.chtěli. ..Prostě 1. puberta. Je to náročné období, troufám si napsat, že toto je jen začátek, ač člověku připadne, že už to ani nemůže být horší, i tak se to dokáže prohlubovat... Já ho zažila 3*, kdy jsem měla pocit, že mi děti prakticky celý den nespokojeně pořád fňukají, do toho nějaký ten záchvat vzteku..U každého dítěte to bylo krapet jiné, ale každé si našlo svůj originální způsob, jak mě svým chováním vytáčet-vyvádět z rovnováhy, ale já už otupěla a už si to tak neberu jako u prvního (i když i 3.tí dítě mě na vrcholu svého období přece jen z mé otupělosti dokázalo svým chováním dostat
)-už jsem jakoby hluchá a nereaguju tak emočně, nijak to neřeším, když je to nutné, tak jelikož jsem silnější, tak dítě čapnu a udělám, co je třeba-prakticky ho k té věci znásilním a nepářu se s ním a když něco nehoří, tak ho nechám být, ať se s tím vyrovná a věnuju se mu, až když má zase dobrou náladu (což se v tomto období střídá ze sekundy na sekundu)-jako by se nic nestalo. Kolem 3tího roku se to pomalu začíná uklidňovat, tím jsem se vždy utěšovala a také tomu tak vždy bylo-zrovna nejmladší má krátce po 3.tím roce a už je to jen lepší a lepší, top nejhorší máme za sebou a začíná takové období, kdy je víc a víc klid, samozřejmě už dítě má svou hlavu, ale už se to dá nějak s tím pracovat...Až do puberty (to jsem ještě nezažila u svých dětí, ale za chviílku nás to nemine)
