Starší partner
Je mi 21 let a mám o patnáct let staršího partnera. Oba jsme přes den zaneprázdněni a trávíme spolu pouze pozdní odpoledne a večery. Byli jsme několikrát v kině, na procházce, ale partner je nejradši doma a "má svůj klid". Myslím ale, že bez společných zážitků si opravdový vztah nevybudujeme. Nevím, čím ho mám zaujmout. Co se děje doma u Vás? Děkuji.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
12.4.2014 15:42V 36 ještě není tak starý, takže to nebude věkem, ale spíš náturou. Jestli už teď je to lenoch a pecivál, tak to bude čím dál horší a ty, pokud jsi akční, tak se s ním budeš šeredně nudit, budeš se cítit uvázaná doma a poleze ti to na nervy. Nepředěláš ho, to si uvědom. Spíš dobře zvaž, co máte vlastně společného, zda je toho pro společný život dost.
-
12.4.2014 16:44
Já měla partnera staršího o 19 let a bohužel jsme se po 4letech a společného žití rozešli. Byli jsme prostě zkrátka každý jinde a já si to musela uvědomit. On by to vydržel,samozřejmě: doma uklizeno, navařeno, sex, když chtěl, když nechtěl, tak prostě nic, co chtěl,to měl, a čas jsme spolu skoro netrávili, byl to podnikatel, takže věčně v práci,když přišel domů, najedl se, a šel k tv si odpočinout. Já si vždycky říkala, buď v klidu...to je normální,ale po těch letech mě to začalo vadit, pak už se k tomu přidaly i další věci, které spěly k rozchodu. Měl děti s bývalou manželkou a ta mu dělala peklo, takže by se mnou do svazku nešel a s dítětem taky byl na važkách, jenže já byla mladá, měla jsem na to jiné pohledy. Nakonec jsme se tedy rozešli ...chlapa nepředěláš. A ne po třicítce...buď se přizpůsobíš ty, nebo ne. To byla moje zkušenost:-/
-
12.4.2014 22:37
Myslím, že věk vůbec nehraje roli, je to dáno povahou člověka. Jsme od sebe s manželem pouhého 2,5 roku a jsem na tom dost podobně.
Naučila jsem se to řešit po svém - jdu tam a tam, chceš jít se mnou, nechceš, dobrá, půjdu sama. Dokud nebyly děti, fungovalo to výtečně. Já se naučila, že opravdu nemusíme všechno prožívat spolu a jsme schopni spolu v zásadních věcech fungovat i tak. Jeho nikdo nesekýroval a já neměla pocit, že musím sedět doma v růžku a bláhově čekat, až se páníčkovi uráčí. Aby to nevypadalo, že jsem extra hýřila - šlo o pravidelný sport, občas kino, výstava... žádné párty. Když se mu chtělo, šel se mnou. Občas přišel s nějakým návrhem on, to jsem vítala, ráda jsem se zúčastnila. Dá se říct, že jsme spolu aktivně a intenzivně spolu trávili prakticky jen dovolené.
Jak se narodily děti, je to masakr, ačkoliv v nejzásadnějších věcech vím, že mě podrží (zejména co se týče financí, nebo když je potřeba něco zařídit). Hlídání nemáme, s dětma jsem prakticky pořád jenom já. Takže kolotoč, děti, domácnost, muž v práci nebo šííííííleně unavený, nebo na něj pořád něco leze (dle jeho slov) a vše kolem dětí a domácnosti je z 98% na mně, víkend-nevíkend, svátek-nesvátek. I matka je jenom člověk a minimálně jednou za čas potřebuje chvilku pro sebe. Bohužel, při jeho pohodlnosti to nejde, zvyknul si na komfort a již těžko ho předělám. Často si připadám už pouze jako služka nebo nějaký robot. Takže z odpovědi bumika zde se mi tak akorát protočily panenky... je to dáno každým jednotlivcem a má štěstí, že má zjevně vnímavého manžela. Jen pro info, my jsme spolu 14 let (z toho 8 let manželé).
Ustupuj, ustupuj, a dost možná skončíš stejně. Anebo s pocitem, že pořád jenom dáváš, dáváš a dáváš a vrací se Ti minimum. Ber mě s rezervou, jsem už prostě vyčerpaná. Držím palce, ať Ti to dopadne líp. Žít spolu a ne jenom vedle sebe... -
12.4.2014 18:36
Mi je teď 24 let, manželovi bude za chvíli 38. Jsme spolu asi 5 let, máme dvě děti, v srpnu budeme mít třetí výročí svatby. Manžel má také rád svůj klid, je to klasický konzumní člověk, který každý den trávil stejně. Já jsem hodně akční a spontánní, tak nějak to možná zezačátku byl problém, ale vztah je o lásce a to lásce bezpodmínečné - tedy miluji tě bez podmínek, ať jsi jaký jsi a zároveň tě nezraňuji tím, jaká jsem já. tzn já se měním z lásky k manželovi a i on se mění z lásky ke mě, stává se čím dál více jedním tělem, stále více spolu fungujeme. Není pravda, že chlap se nezmění. Většinou jsou to ženské, které si tvrdohlavě jedou svoje a chlap jim přitom snáší modré z nebe a dělá i to, co by normálně nedělal... Tak to alespoň vidím já jednak ve vlastní minulosti, jednak v okolí. Důležitá věc ve vztahu je, že muž je hlava rodiny. A to doslova. Rada pro ženy - nedělejte nic na vlastní pěst. Když vám zavolá kámoška, že si dáte po letech sraz, zeptejte se první manžela, vyložte mu popravdě a bez zveličování situaci a počkejte na jeho rozhodnutí. Na druhou stranu žena je srdce rodiny. Když rodina ztratí otce, většinou funguje dál. Né lehce, ale funguje. Když ztratí matku, má to následky... A také žena drží rodinu za tři rohy, muž jen za jeden. Ale pořád je hlava rodiny. To je taková malá cesta ke štěstí - muž hlava rodiny a feminismus nemá na světě co pohledávat. Jinak u nás na věku nezáleží. Já vím, že lepšího manžela na světě nenajdu, dýchám pro něj.. Dost jsem se i změnila a věřím, že to není konečná, člověk/manželství se má pořád zdokonalovat. A manžel to vnímá a sám se začal měnit. Nejlepší je jít příkladem, neříkat - on se ke mně chová takto, tak já se k němu budu taky tak chovat.. Ale - on se ke mně zachoval takto, kurňa to zabolelo. Ukážu mu svým vlastním chováním, jak se chovat lépe. A takové heslo na konec: Nemilujte člověka podle jeho zásluh, ale podle jeho potřeb.
Všichni z nás děláme takové boty v životě, kolikrát se za sebe tak stydím, když šlápnu vedle, když někoho zraním ať úmyslně nebo neúmyslně, kdyby mě měl manžel milovat podle toho, jak si zasloužím, tak by mě bacil lopatou a zahrabal na zahradě.... Ale právě naopak každý z nás tolik potřebuje dostávat lásku, dávejme ji tedy manželům/partnerům/přátelům/nepřátelům tak moc, jak to jen dokážeme, bez ohledu na to, jestli si to zaslouží nebo ne...
