Smrt
Ahoj. Je mi 13. Umírá mi mamka... je jí letos 44... má nějakou nemoc se srdcem a máme to v rodině prý by pomohla operace, ale bylo by to rizikové a prý by stejně pár let po ní umřela.. je mi jí strašně líto.. jsem z toho zničená a nevím, jak se přes to přenést.. prosím poraďte...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
17.2.2018 21:01Ahoj. Ne, nebudu kecat, ze vim, jak Ti je. To muze vedet doopravdy jenom nekdo, kdo si musel projit tim samym...
Nicmene je mi to moc lito a je mi z toho smutno. Odchod matky boli vzdycky, ale Ty jsi jeste na takovou ztratu prilis mladicka, navic zrovna v tom nejcitlivejsim veku... Dle toho, co sama pises, situaci asi nelze zvratit. Je dulezite tedy -pokud mozno-moct toto trapeni a nelehke obdobi s nekym sdilet, nedusit to v sobe. Mas doma v nekom oporu? Co tatka, mas sourozence? Prarodice, teta? Nebo i mimo rodiny nekdo, kdo je Ti lidsky hodne blizky? Kdo Te vyslechne, pochopi, podrzi... Proste aby clovek na tu tihu nebyl sam... Zaroven by bylo dobre, aby ostatni dospelaci v rodine mluvili s Tebou o stavu maminky na rovinu - ono je to nekdy tezke, maji pocit, ze pravda je prilis tiziva, aby ji dite uneslo a chteji ho chranit tim, ze o problemu v rodine s nim nemluvi. Zazila jsem to sama - v Tvem veku mi umirala na rakovinu "jenom" babicka a jeji diagnozu jsem se dozvedela vlastne nahodou ve vlaku, kdyz jsem s dedou jela za ni do nemocnice a deda se bavil s nejakym uplne cizim spolucestujicim... Prislo mi to jako podraz, ze se o tom klidne mluvi s neznamymi lidmi a me nikdo nebere, ze se me to tyka taky (mela jsem babi moc rada a travila jsem s ni hodne casu- ano vim, asi me chteli chranit a mysleli si, ze jsem jeste moc mala). Moc bych Ti prala, aby tato velmi komplikovana situace stmelila zbytek Tve rodiny a nesli jste to vsichni spolu. Kdyby to takhle neslo, nevahat se sverit treba pani ucitelce, jestli tedy je nejaka, kterou mas rada a duverujes ji, pripadne se i obratit na pedagogicko-psychologickou poradnu, jestli mate pri skole. Meli by mit zkusenosti, jak se vyporadat s ruznymi situacemi v detstvi a nejenom vychovnymi. -
17.2.2018 20:26
Milá anonymní,
jsem ráda, že jsi zavítala na tuto stránku a zároveň mě mrzí, že je to za takovým účelem. Jde poznat, že jsi starostlivá a máš srdce na správném místě. Jsi v situaci, kterou si nikdo nepřeje. Vidět umírat někoho na kom nám záleží a vědět, že s tím bohužel nic nemůžeme udělat, je vždycky těžké. Nejdříve jsme naštvaní na to, že se to muselo stát zrovna nám, přejeme si, abychom dokázali blízkého uzdravit. Často také myslíme na to, jaký bude život dál bez dané osoby. Nakonec se snažíme s touto skutečností smířit (ačkoliv to vůbec není snadné). I když je ti už 13 let, tak tohle by ovlivnilo každého z nás.
Věřím, že je ti to líto, že jsi z toho zničená a snažíš se přes to přenést. Jsi moc statečná a máš srdce na správném místě! Bavila ses už s někým o svých pocitech ohledně této situace? -
18.2.2018 22:13
Ahoj. Je mi moc líto, co se děje a čím si musíš procházet. Musí to být hrozně bolestivé. Kdybych mohla, plakala bych s Tebou, abys mohla aspoň cítit, že s tebou soucítím. Někdy v životě musíme čelit takovýmto situacím. Smrt se neptá ani si nevybírá. Často přijde náhle. To, jak se k tomu celému postavíš, bude velmi důležité. Můj přítel zažil krizi, když mu bylo 12 let a zemřela mu blízká milovaná osoba. Doslova mu to změnilo život. Mluvila jsem s ním a kdybys chtěla, můžeme si zavolat (klidně anonymně) a podělit se s tebou, k čemu ho to dovedlo a jak mu to nakonec pomohlo hledět úplně jinak na celý život.
-
2.8.2021 22:47V životě mě asi nejvíc zasáhla smrt sestry, po které jsem ještě měla uklízet její byt. To bylo opravdu hrozné, chodila jsem tam týden, ale vždy rychle utekla. Kamarádka mi potom doporučila výbornou firmu na likvidaci pozůstalosti https://vyklizeniprahacz.cz/likvidace-pozustalosti/ , která působí v Praze a okolí
