Problém s otcem a jak dál

Předem se chci omluvit za to, pokud se bude jednat o delší text, ale potřebovala bych se někde nezávisle vypsat a slyšet i nestranný názor.
Začnu spíše od začátku. Je mi dvacet let a po nesplněném očekávání jsem se rozhodla skončit s vysokou. Nebo spíše jsem ještě na ni stále přihlášena, ale už tam nechodím a definitivní ukončení chci provést koncem semestru. Můj plán byl nyní takový, že bych ráda byla měsíc nebo dva doma. Cca čtyři a půl roku jsem se teď pouze stresovala, studovala, dávala přednost škole, sebe hodně zanedbávala, s tím se dále pojilo po nástupu na střední nízké sebevědomí, nespokojenost se svou postavou, pokusy o hubnutí (jedla jsem málo, pak zase hodně a mnohem více), nakonec jsem se přestala téměř hýbat a nabrala naopak několik kilo, pocity méněcennosti z důvodu toho, že jsem panna a neměla jsem žádný vztah, že jsem byla jiná, i přes to, že mám milují rodinu, přátelé a mnohem více. Chtěla jsem si teď vše srovnat v hlavě, začít jíst normálně, opět se vrátit ke sportu, začít zdravě hubnout, mít čas pro sebe, na své koníčky a tak nějak začít být opět šťastná a najít sama sebe. Zároveň jsem chtěla i vycestovat s tátou kamioňákem, dokud mám ještě tu možnost. Potom jsem si chtěla najít brigádu, jít a platit si pomaturitní studium jazyka a pak dále třeba jít na vyhlídnutou soukromou školu, kterou bych si také platila sama.
Co se ovšem dnes nestalo. Byla jsem s rodiči na návštěvě u jednoho z bratrů, slavili jsme, popíjeli, všichni se dobře bavili. A samozřejmě jak je zvykem si ze mě s bráchou sem tam udělali legraci, jako z jediné a navíc nejmladší holky. Přijedeme domů, táta ještě dále pokračuje v pití, opět i obvolává, kde koho, děkuje za přání k narozeninám a pokračuje v rýpání do mámy a především do mě.
(Mimo dodám, že mám náladovou povahu po mamce a dříve jsem se naštvala i kvůli maličkosti, ale dnes to krotím. Ovšem bráchové společně s tátou si už od mala ze mě stále dělají srandu až je to někdy už moc přehnané, stále něco zveličují, některé věci ohledně mě překrucují, mají srandu téměř ze všeho co udělám, i když pak udělám opak toho, z čeho měli před tím srandu a když je toho příliš, člověk řekne svůj názor, ihned jsem ta, co nebere srandu a která se hned uráží.)
Co se ovšem dělo dále bylo to, že se bavil přes telefon s nejstarším bráchou, předal mi ho k telefonu, tak se ptal, co je nového apod. Řekla jsem mu o škole a mém rozhodnutí a plánech do budoucna. Táta se toho chytl (ovšem už o tom dávno věděl a sám řekl svůj názor). Po asi půl hodině zřejmě jemu volal zpátky, zalezl si do ložnice a začal si na mě stěžovat. Zaslechla jen naštvaný tón, že když nechodím do školy, tak mě odmítá dále financovat, že jestli si jako myslím, že mi pomaturitní studium (cca 20 tisíc) zaplatí, že ať na to zapomenu, že mi okamžitě utne kapesné a nevím co ještě, načež i také poté došel za mámou, že ať mi ihned zruší převod kapesného na můj účet.
Předem řeknu to, že tu nejde o peníze. Je mi jedno, že mi zatrhl kapesné, já mám našetřené peníze a počítala jsem s tím, že jakmile nastoupím na brigádu nebo do práce, řeknu mu sama, ať mi už nic neposílá. Jde tu o to, že mě zatraceně moc mrzí to, že si opět táta myslí něco jiného než je pravda. Sám za svého střízlivého stavu prohlašoval, že jsme dospělá, ať si dělám co chci, že je to mé rozhodnutí, zda chci skončit a že mě jen podpoří, zda se pak budu cítit lépe, že mi do toho nikdo nemá co mluvit. Sakra moc mě mrzí to, že si myslím to, že bych po něm chtěla takové velké peníze. A najednou si zase za mými zády na mě stěžuje a opět to překrucuje než jak to je a přitom o tom věděl moc dobře o všem, co mám v plánu a že končím.
Táta, i přes to že má nějaké špatné vlastnosti, jako to rýpání do všech a jiné, je strašně obětavý. Vždy prohlašuje, že jezdí jen pro mě a pro mámu, abychom se měli dobře. Sám mi to říkal, že ať si šetřím peníze a byl vždy ochoten mi třeba přispět na zábavu, zaplatit mi něco, i když jsem si to chtěla zaplatit sama, kvůli nám i koupil druhé (levné a ojeté) auto, ačkoliv jsem říkala, že si chci na něj našetřit sama. I doteď mě je ochoten dotovat ve všem, ačkoliv si to nepřeji. Vždy jsem (zřejmě jako jeho jediná dcera) dostala téměř cokoliv na co jsem si pomyslela, a i přesto si myslím, že jsem slušně vychovaná, a i přesto že jsem tátu vídávala a vídám jen občas jako řidiče kamionu, ho mám nesmírně ráda, ale jeho chování a negativní vlastnosti mě už hodně bolí a mé psychice to nijak neprospívá.
Kdysi jsem i tady psala jinou otázku ohledně velkých problémů, které jsem dříve mívala a zmiňovala jsem se tam i o svém tátovi, co mi kdysi udělal a jak mi ublížil. Některé problémy mám stále, ačkoliv už o hodně menší a ačkoliv tentokrát ten problém s tátou není tak velký, opět mi mírně ubližuje. (ta stará otázka je případně tady: https://www.womenzone.cz/poradna/otazky/Nejhorsi-deprese-v-mem-zivote-Uz-nemuzu-dal-187851 )
Promluvit si s ním snad ani nemá cenu, obzvláště ne v opileckém stavu, zřejmě bych byla opět ta, která dělá z komára velblouda, která nebere srandu a vše si moc bere. Navíc si i myslím, že si druhý den nic neuvědomí a nebude si něco pamatovat.
Tátovi, mámě, i bratrům jsem za všechno nesmírně vděčná a jsem ochotna se jim na stará kolena nebo jednoho dne za vše odvděčit, ale čeho je moc, toho je příliš. Občas mi přijde, že mě táta ani nezná, že neví, co prožívám, že zapomíná na to, že jsem holka a mám city, že nejsem jeho syn, ale dcera, že si o mě myslí věci, které nejsou pravda nebo si myslí, že jsem jiná než doopravdy jsem.
Ještě jednou se moc omlouvám za tak obsáhlý text a budu ráda za jakýkoliv váš názor. Nevím si teď rady. V pondělí jsem chtěla vyrazit s tátou ven, ale potom jak se zase převedl, co udělal a jak mi opět mírně ublížil, na to nemám vůbec náladu být s ním zavřená v kabině cca 14 dní. Na jednu stranu mám teď i chuť už si nyní najít třeba brigádu a na nějaké cestování s ním s vykašlat.
Předem ještě jednou moc děkuji za vaše překousání textu a názory