Přítel nechce společný život...?
Otázka je jednoduchá, ale trápí mě docela dlouhou dobu (5měsíců). S přítelem spolu chodíme 2 a půl roku a je to mezi námi krásné a vše v pohodě. Dodělávám si školu a v létě mě čekají zkoušky. Problém je jen jeden a ten, že bych ráda z jeho strany už pocítila alespoň náznak nějaké jistoty nebo posunu ve vztahu, např. společné bydlení apod. Jen s tím začnu, už má pomalu kopřivku a takový ten výraz s naučenými frázemi : "Sama nevíš, co bude..." apod. Docela mně to ničí. Sama jsem se mu zmínila o práci, protože bych se ráda fin. osamostatnila, ale na psychice mi vůbec nepřidává fakt, že mě partner evidentně nijak psychicky nepodporuje a je mu ASI jedno, jestli budeme spolu či ne. Mluvila jsem o tom s ním už 4x!! Ani netušíte, jak je mi trapné na toto téma donekonečna mluvit, brečet ..a pak celé dny jen na to myslet a probírat si v hlavě, co všechno musím do půl roku zařídit, abych neskončila bez jistot a s tím, že pro něj ASI budu jen holkou na zavolanou. Věřte mi, že nějaký ultimáta nepomáhají, umím se o tom s ním bavit klidně celý večer a doberem se spolu jen toho, že si není jistý, jestli to chce. Že tenhle stav zažil i v předchozím dlouholetém vztahu a po roce společné domácnosti skončil bolestivým rozchodem. Dnes už má vlastní bydlení a navštěvuju ho docela často. Stane se, že jsem u něj téměř celý týden a všechno vypadá/ vypadalo tak, jako bychom spolu už žili. Něco málo přes půlroku se evidentně sama snažím vyřešit společnou budoucnost, ale on se víc neangažuje. Prý mu to jedno není, že je moc rád se mnou, ale nemusíme se hned sestěhovávat, brát se a mít děti. Takže začne celou věc překrucovat a vytahovat věci, které ho podporují v přesvědčení, že ještě nejsme ve stádiu, kdybychom do toho mohli jít. Akorát já si celou dobu myslela pravý opak a přítele opustit nechci. Mám ho moc ráda a vážím si ho a dost mi na našem vztahu záleží, takže nechápu v jeho věku (30let) takovou panickou hrůzu ze společné budoucnosti, když nám to v podstatě klape a nevidím větší problém udělat další krok. Nejhorší bylo, že jsem celý jeho postoj zjistila až po dvou letech a celý půlrok se jen tím užírám a mám pocit, že mě jen tahal za nos, že o nějaký vážný vztah vůbec nikdy nestál a nestojí. Jsem tak zmatená, že opravu nevím, co mám dělat, jak se k němu chovat a jak se přesvědčit, že ten vztah opravdu myslí vážně, když mluví krásně, ale k činům se nemá? 
Prosím o jakýkoli názor..jsem bezradná....
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
14.2.2012 22:10No, těžko radit, ale já bych asi o tom přestala mluvit a klidně se zařizovala dál, jako by nebyl, oono mu to buď docvakne a hlavně chlapy ttohle diskutování ubíjí, a nebo mu to nedocvakne a pak bych ho klidně poslala do háje. Můj manžel mě miloval a miluje, bydleli jsme spolu šest let, chodili sedm a ke svatbě a dětem se neměl (měli jsme vlastní byt, práci, hotové školy). A tak jsem si řekla buď a nebo, debaty taktéž neměly smysl-začala jsem si žít po svém a pro sebe, nakonec to nevydržel a zeptal se, co se děje, že pořád nejsem doma, někam chodím se bavit bez něj, srším spokojeností, jsem hodně v práci atd atd. Tak jsem mu řekla, že mě nebaví sedět doma na zadku a čekat, jestli mi život přinese něco víc, než co máme, že chci manžela a děti a od něj se toho asi nedočkám, takže se pomalu začínám stavět na vlastní nohy bez něj a rozkoukávám se po chlapovi, který by o mě stál jako ženu a mámu dětí. Na Štědrý den jsem dostala ve vánočním stromečku zásnubní prstýnek a s datem a hodinou svatby a zeptal se mě, jestli ho ještě chci...strašně hezký a dojemný. Skočila jsem mu kolem krku a řekla jo. máme dvě krásný děti a je nám krásně....bylo nám už přes 30let. Ale kdyby to nedopadlo, asi bych odešla a našla si časem někoho jiného, protože chlap, který nemá potřebu posunout vztah dál, je malé dítě a s takovým se prostě žít nedá...jemu to také muselo docvaknout a hlavně si uvědomit, co od života chce nebo ne. Nikdy mi tohle nevyčetl, naopak je rád, naše raubíře miluje a říká, že byl blbec, že s nima je život teprve bezva...tak moc držím tlapky, ať to dopadne
-
14.2.2012 22:03
Pokud ho ten předchozí vztah zklamal, může mít tedy teď obavy, aby to třeba zase neskončilo. Zase pokud nemá pádný důvod a rozumnou řeč, proč to nechce, hledá jen výmluvy. Já byla s přítelem 4 roky. Oba jsme studovali, bydleli u rodičů, takže jsme moc neznali, jaké je to být sami delší dobu. Stejně by to nejspíš moc dlouho nešlo. Chtěla jsem taky místo studia na VŠ najít práci, něco našetřit, chtěla jsem se strašně už vdát a založit rodinu, on je kariérista a chtěl ještě x let studovat. Nyní je mi téměř 23let. Během chození s nyní již expřítelem jsem na netu poznala klučinu (nyní 23 let), se kterým jsme si strašně rozuměli, měli stejný názor, taky chtěl už nějakou dobu děti, ale že svatbu nechce. Po 5 měsících jsme se sešli, z něj se stal přítel, z přítele expřítel, za 14 dní jsem přijela k němu a už se sem začala stěhovat
Po 5,5 měsících jsme se vzali, zjistili, že jsem v 1. měsíci těhu (od začátku jsme se snažili a vyšlo to po 4 měsících), začali bydlet v bytě jeho mamky, který nikdo nechtěl koupit, tak aspoň máme kde být a nyní máme 7,5 měsíční holčičku, je nám moc fain a jsme spokojení 
Prostě jsme se na všechno vrhli po hlavě - někdy je to lepší, než se s tím upejpat a je to.
Takže: Netlač na něj, ale bylo by dobré, kdyby řekl, proč zatím s Tebou bydlet nechce. Myslím, že máš právo to znát a jste spolu už nějakou dobu, tak proč spolu nebydlet ? Je fakt, že můžete zjistit, že vám to spolu nejde, ale o tom to je. Až při společném bydlení zjistíte, co a jak ... -
14.2.2012 23:45Já ve všem zastávám názor, že žádný člověk se nemá do ničeho nutit. Ve většině případů to nedopadne dobře, stejně nic nezískáš tím, že někoho do něčeho donutíš schválně, daný člověk musí chtít sám, aby dokázal něco změnit a aby to klapalo a mělo to význam. Pokud má špatné zkušenosti, nedivím se, bojí se a myslím, že to se dá i chápat. Že je mu 30, u chlapů bych na věk moc nekoukala, každý je vysvělý v jiném věku, ale to není jen u chlapů, ale u každého člověka. Já bych počkala, až bude chtít, rozhodně bych ho nenutila a pořád nezpovídala.
-
15.2.2012 10:29Taky jsem čekala asi na zázrak 5let. Nakonec jsem zjistila, že mu to vyhovuje, protože byl opravdu nezodpovědný, jemu bylo 28 mě 23. Oba jsme vydělávali, hlavně já (on dělal, že dělá). Nakonec jsem to nevydržela a šla dál. Vždy jsem toužila se osamostatnit a mít rodinu. Nakonec jsem se dočkala, mám manžela a čekám první dítě, ale je mi 31. Jsem ráda, že jsem na zázrak prostě přestala čekat, on sice má rodinu, i manželku, ale jeho nezodpovědnost je děsná, stále se chová jako malé děcko, vše jen pro sebe, jezdí si po dovolených s jinýma, chodí pařit a stále jen utrácí peníze, hlavně že nemají ani pořádně kde bydlet (jsou v garsonce na ubytovně)Já se za tu dobu tak osamostatnila, že jsem si pořídila byt a začala žít sama se sebou a dnes už doděláváme domeček a já jsem opravdu zamilovaná a šťastná a to jsem s manželem 6let. To je má zkušenost
