Méněcenná

Otázku položila: Anonymní uživatelka #332998 29.3.2020 17:21

Ahoj, je mi 22 a přišla jsem se vypovídat, najít porozumění, názor... :)
Všechno to začalo před rokem, kdy se se mnou rozešel přítel. Byli jsme spolu od mých 14 a byl první a jediný přítel co jsem měla. To jak si myslíte, že spolu budete už napořád. Tehdy mi začala jedna velká úzkost. Byla jsem nucena se vystěhovat ze společného bytu a začít konat. Rozchodem jsem se dostala na "trh nezadaných" a jestli jsem si chtěla někoho najít, musela jsem ukázat, co dokážu, prodat se. V ten moment mi došlo, jak slabá a nezajímavá bez partnera jsem. Nemám koníčky, nikdy u ničeho dlouho nevydržím, neumím tančit, malování mi šlo naposledy na základce, zpěv šel taky do kytek, obstojně uvařím sotva deset receptů, nemám nejvysportovanější postavu a na to, že jsme tehdy uvažovali o miminku po dokončení školy, jsem zjistila, že nejsem schopna se postarat ani sama o sebe. Střední školu mám jednoho oboru a vysokou dělám s uplně odlišným zaměřením. Pláču nad neschopností dopsat bakalářku a když se mi podaří odstátnicovat, nevím, kde budu pracovat. Střední i vysoká byly krokem vedle a já pořád nevím, jakou práci bych chtěla dělat až do důchodu... Nemám ani takovou tu partu kamarádek se kterýma chodím na kafíčko a řešíme vše možné. Od rozchodu jsem uzavřená ikdyž mám partu spolužaček se kterýma se nějak držíme, vím, že jsem ten nejslabší článek a nestýkám se s nimi tak často jako ony mezi sebou.
Lásku jsem zkoušela najít na seznamkách. S jedním to dokonce vycházelo. Po chvíli mi však došlo, že jsem byla jen další čárkou v seznamu "holky, co jsem dostal" a taky dočasná náplast na utišení rodičů aka konečně jsem si někoho našel, představil vám ji, tak teď držte zobák.
Bývalý přítel si teď začíná s krásnou, sympatickou, usměvavou, cílevědomou slečnou a já mu to přeju, takovou si zaslouží. Jen mě mrzí, že jsem 24/7 hromádka neštěstí. A kdo chce hromádku neštěstí? Nikdo. Párkrát jsme se k sobě pokoušeli vrátit, jenže bud jsem chtěla já a on ne, nebo naopak. A když jsme na to kývli oba, bylo to divné... takové jako ze zvyku už jenom. Ale stejně s tím pocitem pořád bojuju, je to takové "Halo? Však jsme spolu byli 8 let. Vždyť to nejde se ted rozloučit a jít dál a chodit s někým jiným, je to divný!"
Dřív jsem si připadala i hezká. Ted si nic takového nemyslím a at už tato věta bude znít jakkoliv povrchně se obávám, že si budu do života muset začít s někým hodným jakkoliv vypadajícím klukem, protože na víc, už prostě nemám.

V závěru teď přemýšlím, jak vůbec zní můj dotaz. Snad jestli jste i vy procházely podobným "porozchodovým" stavem, popřípadě jak dlouho to trvalo. Mi totiž rok už přijde jako dost dlouhá doba a přitom tu novou kapitolu života ne a ne začít. Jak jsem už totiž psala, silná jsem si připadala především vedle partnera a teď jako nezadaná...jak to jen říct... připadám si jako nula, protože nicky nikdo nechce a proto jsou nezadaný.

Odpovědi (podle hodnocení / podle data)

  • Francy29.3.2020 17:58

    Neber rozchod jako ponížení a tu nejhorší věc, která se ti stala, ale ber to jako nový začátek, novou startovní čáru :-) Když o sobě budeš mluvit, jak o nule, nicce, tak se rozhodně nic nezmění. Teď máš furu času začít žít svůj život, najít si koníčky, nové přátele. Nesoustřeď se na hledání nového vztahu, nauč se žít sama že sebou. Sama píšeš, že se sotva dokážeš postarat sama o sebe, tak to změň! Dokonči školu, najdi si práci, která ti zase rozšíří obzory a potkáš nové lidi. Buď ráda, že s bývalým nemáš děcko, co bys dělala pak? Ano, porozchodový stav je na prd, je potřeba se z toho oklepat a jít dál. On už šel, je řada na tobě.

Přidat odpověď

Ženě nejlépe rozumí žena

V poradně naleznete již 80 149 otázek, kterým se dostalo 271 330 odpovědí a 409 600 komentářů

Přesto jste nenalezla odpověď na svůj problém?Zeptejte se

TOPlist