Mám ráda učitele

Pro začátek, důvod, proč sem toto píšu, není, že se potřebuji ptát, co mám dělat. To já vím, nechat si to pro sebe a čekat, až to přejde. Jenže kdy to přejde? Abych vše uvedla na správnou míru, je mi 15 a potýkám se s problémem, který zažila hromada lidí tady. Mám ráda svého učitele. Nebudu tu psát, že jsem zamilovaná, protože mám mozek a vím, že to není pravda. Jemu je 40, je mu tedy o 25 let více. Od tohoto školního roku už mě neučí, tudíž ho vídám jen na cca 25 minut, když naši třídu hlídá o volnou hodinu a cca 30 minut na kroužku dějepisu, který vede. Všichni na začátku těchto dotazů opěvují vzhled onoho učitele. Já začnu z jiného soudku. Je chytrý, empatický, charismatický, neuvěřitelně milý a má smysl pro humor. Je chápavý a tolerantní, neodsuzuje lidi, protože kdyby to dělal, nikdy by se mnou nepromluvil. Je taky nespolečenský, na větší akci se drží dále i od žáků, pokud může, a raději sedí někde stranou. S tím souvisí i to, že je hodně náladový a jeho nálada se mění hodně často. Drží si profesionální odstup, takže o něm nikdo nic moc neví. Já mám někdy možnost dozvědět se o něm drobnosti, díky kterým si na něj můžu udělat obrázek. To ke shrnutí dobrých i špatných vlastností. Krásný už není, přeci jen je mu už 40, ale já ve svých 15 taky moc krásy nepobrala. Tento dotaz sem píšu z důvodu, že mám strach, že jsem na starší obecně. V jeho blízkosti se mi zvyšuje tep, když na mě promluví, třeba se na něco zeptá, jsem nervózní a odpovídám se staženým žaludkem. Od páté třídy mě učil češtinu a dějepis, tento poslední rok už ne. Prázdniny se blíží a brzy půjdu na střední a už ho neuvidím. Mám pocit, že to nezvládnu. Každý den ho potřebuju aspoň jednou vidět, zlepší mi to den. Vím, že na něj nikdy nezapomenu, na to má v mém životě až moc velký otisk. Opravdu nechci být v budoucnu ve stejné nebo podobné pozici. Myslíte, že to celkově přejde?