Lze být celý život single a šťastná?
Ahoj holky, prosím zase o radu. Vždycky když potkám kluka, kterýho chci, tak se o něj strašně snažím a pak, když ho dostanu, jsem šťastná, chci být pořád s ním, představuju si, jak spolu budeme celej život a je mi s ním naprosto nádherně. Pak, časem (nejdýl po půl roce) mě to přejde a začíná se mi hnusit, tak to nechám vyšumět (nikdy jsem se s tím klukem nerozešla z očí do očí, vždycky jsem se chovala tak, aby se se mnou rozešel on, nebo jsem mu to napsala a nebo se mu začala vyhýbat a neodpovídat mu na volání, SMS, ...) a pak mám zase klidný (jsou to mý nejhezčí chvíle) období, kdy je mi krásně, flirtuju s klukama, chodím ven s kámoškama a vím, že nikoho nepotřebuju a nechci. Plánuju si život, líbí se mi být sama, svobodná, nemuset se na nikoho ohlížet ani dělat kompromisy. Po nějaký době začnu zase flirtovat s nějakým klukem, co se nezdá jako úplnej idiot a tak ho začnu chtít a jsem v tom znova. Je mi 20, mamka říká, že je to tím, že jsem ještě nevyspěla, ať na to netlačím, ale když slyším o všech, co se ve 20 berou, mají děti, nebo ALESPOŇ vážný vztah, tak si přijdu trochu divná. Četla jsem tu i otázku nějaký slečny, co říkala, že je jí 26 a nemá přítele a přijde si, že jí ujel vlak. Je to opravdu tak? Myslíte, že když zůstanu sama, budu se cítit hrozně, až budu starší? Že nestačí mít dobrou práci, dobrý přátele a dobrou rodinu? Že opravdu potřebuju partnera? Nebo někdo může žít sám a šťastně?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
24.9.2012 7:02Když je ti takhle dobře a jsi spokojená, nemá cenu nic lámat přes koleno. Nikde přece není napsané, že každá žena musí do 30ky stihnout porodit dvě děti, vdát se a zařídit domácnost. Každý to má nastavené jinak a hlavní věc je to, abys byla spokojená ty.
A třeba za pár let už to budeš vidět jinak. -
24.9.2012 10:30
Ahoj, myslím si, že jsi ještě nevyzrálá pro partnerský vztah, nesoudím tak podle toho, že bys nepotkala toho pravého (někdy to prostě nevychází) nebo že je ti líp bez partnera, ale spíš kvůli tomu jak se k nim chováš. Pokud si s někým začneš a pak se chováš způsobem který popisuješ, že jim neodpovídáš, chováš se tak aby se oni rozešli s tebou...to je podle mě hloupé chování a neférové vůči nim. Když to ve vztahu neklape, tak by to měl člověk druhému říct a popovídat si o tom, bezdůvodně se ti asi neznechutí a divila by ses na kolika věcech se dá pracovat, pokud se chce, nebo nebýt srab a prostě jim to do očí říct, že nechceš, to je můj názor. Až tohohle budeš schopná, tak má smysl si začínat vážnější vztah a pak teprve můžeš mluvit o kompromisech ve vztahu, protože si nedovedu moc představit, že víš co to vlastně doopravdy znamená. Já bych to na tvém místě asi neřešila a zaměřila se na něco jiného, školu, kamarády...nic ti neuteče. Ono to pak třeba přijde, přijde někdo o koho budeš bojovat naopak ty. A pokud bych měla odpovědět na tvou otázku...ano, můžeš být šťastná i bez partnera, jde o to, co tě šťastnou dělá, někdo najde štěstí v "sám sobě" a nepotřebuje nic, pro někoho je důležitá rodina a děti, pro jiného práce...musíš ale znát dobře sama sebe a být si jistá, že to chceš TY a není to jen nějaká role, pak bys mohla v padesáti litovat, že máš sice dobrou práci, ale děti ne.
-
24.9.2012 7:17
Podle mě ten tvůj pravý kluk ještě nepřišel...Taky jsem to tak mívala. Ze začátku vztahu jsem byla někde v oblacích, ale pominulo to...a já se ho chtěla zbavit. Teď když jsem potkala svého nynějšího přítele, jeho bych se už nikdy nezbavila ani nic podobného..Je to moje součást...
Třeba takového taky najdeš Určitě čekáš na toho "pravého" -
24.9.2012 8:53Cekej na toho praveho, jak pisou holky a mezitim si zarid zivot po svem, pro pripad ze ten pravy nedorazi.
