Líbím se mu? Jak udělat první krok?

Ahoj, holky. Potřebovala bych znát Váš názor...

Je mi 18, na začátku prázdnin jsem nastoupila na brigádu do fabriky, kde jsem pracovala už minulé prázdniny. Během roku přibírali docela hodně nových lidí, takže jsem některé z nich vůbec neznala a mezi nimi byl i jeden kluk, seřizovač. Tady mu budu říkat třeba Petr.

Ostatní brigádnice po něm doslova šílejí - je mu 23, působí sympaticky, má krásný úsměv, oči, nekuřák. Já jsem si ho moc nevšímala. Mistr mě nikdy neposlal k jeho mašině na sbírání, takže jsem ani neměla důvod se s ním bavit. Navíc jsem takový ten typ holky, která před pěkným klukem začne panikařit, a tak raději dělám neviditelnou. Prostě jsem ho ignorovala a bavila se s brigádníkama a lidmi, které jsem už dobře znala.

Jenže jsem si pak začala všímat, že někdy, když si myslí, že mu nevěnuju pozornost, se na mě dívá. A že když si povídám s holkami při práci a směju se, on se usmívá taky. Prvně jsem si myslela, že si to jenom namlouvám, ale pak mě na jeho chování začala upozorňovat i kamarádka. Třešničkou na dortu bylo, když mi Petra začal "dohazovat" i seřizovač, u kterého jsme jeden den sbírali. Neustále o něm přede mnou mluvil, ptal se mě, co si o něm myslím a jestli se mi líbí, a nakonec ho k nám přivedl pod záminkou, že nám odnese blistry naplněné kusy, přičemž na mě neustále spiklenecky pomrkával, když stál Petr vedle mě. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem nepoděkovala a ani jsem se na něj nepodívala, protože jsem musela být rudá jako rajče.

Za celý měsíc jsem se odhodlala jenom k tomu, že ho zdravím a usmívám se na něho. A on se usmívá na mě. Když jsme se málem srazili ve dveřích, tak nervózně se uchechtl a projel si prsty vlasy. Podle všech okolo, kteří jsou zasvěceni do mého menšího problému, se Petrovi líbím, ale jak už jsem psala, při jakémkoliv kontaktu s klukem, který se mi třeba jen trochu líbí, prostě panikařím. A Petr se mi moc líbí. Mám ale docela nízké sebevědomí, za což může hlavně stav mojí pleti, která je po ošklivém akné ještě značně poznamenaná (rozšířené póry, červené flíčky, lesk). Nikdy jsem se nepovažovala za krásnou a v porovnání s ním si připadám značně "zašle". Navíc jsem nikdy žádného kluka neměla a prostě nevím, jak se v takovéhle chvíli chovat.

Poslední týden na něj nemůžu přestat myslet, a to jsme se spolu ještě nebavili. Chodí na tři směny, takže jsme se už dva týdny neviděli a přijde mi divné pokoušet se mu psát na facebooku, i když si mě sám přidal. Chtěla bych se s ním seznámit jak se patří, pěkně mezi čtyřma očima. Ale stydím se. A pořád si nejsem úplně jistá, jestli o mě opravdu stojí... Příští týden bychom měli mít zase stejnou směnu a já se odhodlávám k udělání prvního kroku, ale pořád nevím jak. Co myslíte?