Když už ani srdce neví

Ahoj, cca před 2 lety jsem se seznámila s mužem na seznamce, scházeli jsme se a od té doby jsme to spolu táhli opravdu téměř nepřetržitě 2 roky, ale nešlo o lásku, nikdy jsme si neřekli miluji tě. Jen že se máme hodně rádi, trávili spolu hodně času, bral mě do kina, divadla, na večeři, na výlety, na horskou chatu atd. Ale ani za dva roky se to nepřehouplo na větší city, jako lásku. Nebo jsme to jen ani jeden neměli odvahu vyslovit? Pak se to nějak samo "roztrhlo" a asi dva tři měsíce jsme si nepsali, a nescházeli se, pak nás to zas spojilo a zas to bylo hezké a stejné. Od té doby to vlastně je mezi námi doteď, ale v poslední době už se vidíme méně, a od toho roztrhnutí jsme spolu neměli ani jednou sex. Jen návštěvy, večeře, výlet atd. Jenže jak to tak chodí, ja si při tom "roztrhnutí" našla jiného muže, v létě jsem se seznámila s jedním mužem z jiného města, a od té doby k něj téměř jednou týdně jezdím, u něj jde ale jen o sex, s čímž jsme se oba od začátku seznámili, mě to v tu chvíli vyhovovalo, užila jsem si, poznala jiného muže, fakt dost atraktivního, ale zároveň složitého, svéhlavého, workoholika a samotáře. Bohužel jak se stává, tak i přesto, že tam zezačátku byla domluva, ,,jde jen o sex, ne city", tak jsem se do něj nejspíš lehce zamilovala/zakoukala, nevím, ale vlastně skoro pořád na něj myslím, a trápí mě, a to z toho důvodu, že z jeho strany tam jde čistě o sex, že má na mě čas jen 1 týdně, že je hrozně sponntánní a svéhlavý, takže je klasika u něj, že jsme domluveni na neděli, ale on mi v neděli navrhne zda nedojedu v pondělí, a prostě to že já počítám s neděli, a pondělí už mám jiný vlastní plán, to je prostě podle jeho slov ,,no tak hold bohužel, ja nemuzu v nedeli muzu v pondeli, ty ne, skoda.", dále mi slíbí, že mi ten den zavolá, a nezavolá, napíše na druhý den s nějakou "omluvou" apod. Pak mi najednou zazvoní telefon a ozve se ,,ahoj nechceš dnes dojet??" Z ničeho nic v nějaký den, třeba i během odpoledních hodin, že má čas.

Zezačátku na něj byl větší spoleh a takto to moc nedělal, jinak bych ho samozřejmě poslala dávno někam, ale teď už mě tíží to, že jsem do něj možná zamilovaná,a nedokážu to, takže se nechávám takto "tahat" a trápit. A on? Asi už má u mě jistou. Za tu dobu co se s ním scházím už na konci léta proběhla větší hádka, při které jsem byla nějak smířená, že je konec mezi námi, večer jsem obrečela jak malá, pak už mi bylo lépe a lépe a vlastně se mi naprosto ulevilo. Jenže, zase mě nějak dokázal smotat a začlo to mezi námi znova. Pokračuje doteď, ale mě dochází síly, ale když mi napíše jestli dojedu, nebo si zhluboka představím, že ho pošlu někam a ukončím to, doslova mě bolí srdce, a mám do breku. Na silvestr mi psal uz v 11 přání, a že jde spát, a že mi zavolá na nový rok, samozřejmě se neozval vůbec, psala jsem mu v pul 8 večer, jestli tedy bude volat, zobrazeno, neodepsal, nevolal. Tohle mě naprosto zklamalo a nasralo. A teď se dostáváme ke tzv. křižovatce, nevím jestli to nazvat "osudem" ale letošní silvestr jsme strávili já nejlepší kámoška a právě ten můj "bývalý" partner. Kamarádka chtěla vědět jak jsme se seznámili a vše kolem a narazilo se na téma city mezi námi dvěmi. Kamarádka prozradila, že jsem tehdy do něj byla možná skoro zamilovaná, (ano bylo období, kdy jsem to tak cítila), atd. jenže mám problém s empatií, a nikdy toto nedám najevo, spíš opak, z něj vylezlo, že on to vnímal tedy z mý stránky jako jen "kamarádský vztah", ale že netušil, že jsem k něj něco cítila. Dost ho to dostalo, a koukal na mě fakt s údivem, když se ho kamarádka zeptala, jestli z jeho stranky tam něco bylo, tak se zasekl a vykoktal, že jako jedno období tam něco víc nejspíš bylo, a že rozhodně mě měl a má rád a pak když kámoška šla na WC, přišel zamnou na gauč, pohladil mě a říkal, proč jsem mu něco tehda neřekla, já jsem se nezmohla ani na slovo, a dále mě na terase pak k sobě přítáhl a chtěl políbit, já v tu chvíli s myšlenkami na toho druhého, že je mi po něm smutno a že mě štvě že mi v půlnoci nevolal, a uplně zmatená a zaskočená vším co se dostalo napovrch samozřejmě uhnula.

No a tady tento bývalý je přesný opak tohoto reálného, spolehlivý, rozumný, hodný i docela pozorný, nikdy jsem necítila, že by mě bral jako jistotu, se kterou si užije v posteli, nikdy mi nic nezrušil, nepřesunul, vždy byl pozornější, víc mě bral někam do společnosti, divadlo, dárek k narozeninám mi dal ještě letos, a to bylo krátce po té naší pauzem tím mě naprosto šokoval. No a já od silvestra mám v hlavě binec, včera jsem nemohla ani spát, nasraná na tam toho, co semnou akorát tak vytírá podlahu, a cítím lítost k tomu bývalému, že jsem si ho tolik nevážila, a nedala nikdy nic najevo, přitom on si tohle odemne zaslouží opravdu. Kamarádka mi též v ten večer řekla, že jde stále vidět že mě má rád, a záleží mu na mě, a já si uvědomila že já ho mám taky ráda, a záleží mi na něm. Taky to, že do nového roku nechcu mít okolo sebe lidi, kvůli kterých pláču, jsem ve "stresu" a trápím se zatímco on si napíše kdykoliv se mu zlíbí, že má chuť, a že mu naivní mladá slečinka přijede pod nosík. (On mi sice platí pořád cestu, u něj mi navaří oběd, večeři). Když to teď vidím z odstupem, tak si uvědomuji, že je to pod moji hrdost, a že ten dosavadní fakt nikam nevede, naopak mě trápí, a ten bývalý, neříkám že se teď chcu vrhnout do vztahu vážného, a že ho začnu milovat, ale myslím, že si zaslouží mou pozornost, a aby jsme nadále aspoň byli kamarádí, ale já mu dala víc najevo, že ho mám ráda, a záleži mi na něm, v poslendím období jsem k něj byla dost chladná, přitom on pořád stejně hodný ke mě. Nemluvě o tom, že nám s kámoškou vlastně poskytl chatu na horách, kde jsme strávili silvestr všichni tři a bylo to super. Jenže, to je to, já prostě nedokážu dát konec tomu nynějšímu, valí se mi při té představě slzy do oči, buší srdce, a prostě mě to citově fakt bolí. Když se snažím si říct, že mi za to nestojí a že je ke mě stejně chladný, tak se mi zas vynoří vzpomínky, že mě dokáže i obejmout a dát pusu na čelo, a říct že mě má rád, nebo semnou přece jen občas dokáže rozebrat mé starosti, navaří mi oběd/večeři když jsem u něj, normálně v jeho přítomnosti se ke mě chová hezky a mile... Jak říkám, když už ani srdce neví, kdo je správný a kdo ne, a co mám dělat?