K psychologovi?

Ani nevím jak začít psát je mi jasný, že tu schytám plno negativních ohlasů atd. no, každopádně jsem na to zvyklá. Jde o to, že hrozně žiju svým zevnějškem. Opečovávám jen jej, vnitřek vůbec, jsem skoro posedlá krásou a tím jak vypadám. Z toho mi samozřejmě pramení úzkostlivé stavy, že mám o sebe hrozný strach, strach o zdraví, strach o krásu atd. Například: nedávno jsem měla odřenou nohu z bot, jako fakt hodně, každopádně to byla klasická otevřená rána, nic hrůzostrašného, teď už to dokážu říct ovšem tehdy jsem z toho měla skoro paniku, že co když tam je infekce co když mi uřežou nohu, apod. moje úzkosti vypadají i tak že dokážu jednu věc řešit 24 hodin, nemyslím na nic jiného, dokážu ze strachu brečet, apod. Ránu jsem si tehdy dezinfikovala tak moc, až se mi z toho vytvořila reakce a noha mi na tom místě otekla. No z toho jsem propukla v další paniku, že o nohu přijdu. Zrovna jsem to v ten den řešila s kamarádem, a ten mi narovinu (je to psychoterapeut) řekl, že moje psychika v tomto není stabilní, a že bych měla uvažovat o tom zkusit psychologa. Řekl mi, že jsem si někde v podvědomí vytvořila to nastavení, že žiju svým tělem, prostě hmotný život, svojim zevnějškem, je pravda, že i okolí, kamarádi, rodina, to ví, a už mi to hodně lidí řeklo, že to není normální. JSem schopná upřednostnit abych byla dokonale upravená předtím aby mi neujel autobus, předtím aby na mě někdo nečekal, před různymi aktivity kde bych nemohla vypadat dokonale upraveně apod. Když přijde nějaký problém co zasahuje do vzhledové stránky jsem doslova "nadně". Sama se sebou moc nedokážu být, stále hledám v životě rozptýlení, chodit ven, mezi lidi, něco dělat, a vždy být dokonale upravená. Od bývalých partnerů jsem samozřejmě slyšela hlášky: sebestředná, lhostejná, nafrněná, fiflenka...apod. V práci jsem taky pokaždé schytala přezdívku: princeznička, manekýna apod. V 90% si tyto věci v těch daných situacích ani neuvědomuji, neuvědomuji si, že v práci chodím často kole zrcadla, prohazuju si vlasy, upravuju se, apod. neuvědouji si své chování že bych se chovala jako nějaká barbína nebo fiflenka. Ale ze všech stran to o mě okolí říká, vnímá mě tak. Se vztahy s lidmi problém nemám, spíš naopak, ale prostě je o mě tohle mínění, a je to tak 50 na 50, pulka mě má rádo obdivuje bere mě tak, druhá mě za to nesnáší, pomlouvá apod. V poslední době si to lehce uvědomuji ale musím spíš říct že to ve mě probudil ten kamarád který tomu rozumí a řekl mi to tak jak jsem psala že je to vlastně "porucha" že žiju svým hmotným zevnějškem, a jakoby "nemám" vnitřek, duši. Je pravdou, že po citové stránce nejsem uplně empatická, možná jen k těm nejbližším, citlivá teda psychicky jsem ale to hlavně u sebe samotné. Myslíte, že je to něco, s čím bych měla k psychologovi? Ale co mu říct? Ani jsem nevěděla jak pořádně napsat tady sem tohle celé, takže se omlouvám zda je to nesrozumitelné.