Jak vychovávat děti při životě na sídlišti?
Já nevim, jestli jsem stará nebo co? Přes třicet let jsem žila na vesnici v klídku a teď pátým rokem u manžela ve městě - v paneláku. Je to malé město, sídliště jako prdelka. Na první pohled super místo pro děti. Tři druhy hřiští pro všechny věkové skupiny. Do všech krámů i přírody pár kroků... Nojo ale.... O víkendech, svátcích a prázdninách není minuta, ve které by nezaznělo sprosté slovo. Mládež je na sebe sprostá, na důchodce drzá, řáděj tu do půlnoci a to nepíšu o nepřízpusobivých! Jak v takovýmhle prostředí můžeme vychovat z dětí slučný občany? Manžel na ně šel zařvat v tejdnu a já to musela udělat dnes z okna. Nevydržela jsem, jak byli sprostý na paní, která venčila pejska a dovolila si je upozornit, že tu bydlej rodiny s malejma dětma a pracující lidi, co musejí ráno vstávat. Ach jo, jsem tak vytočená! Kdyby to bylo finančně možný, tak sme se dávno odstěhovali! 
(
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
1.8.2014 22:18Tak žiju v podobným městě a dítě mám ještě hodně malý, takže sprostý slova řešit budu až za pár.. Ale my tu máme zase problém se sousedy.. Nemají tmavou barvu pleti, ale i tak se chovají jako kdyby tu bydleli sami.. Jejich děti si přes den pouští hudbu tak, že mi tu rezonuje podlaha a bohužel to dělá i matinka. Jediným štěstím je to, že mají pokoj pod naším obývákem a ne pod ložnicí, kde spí přes den malý. Ovšem, máme bytu družstevní, tudíž i když se sousedy sepisujeme stížnosti a oni navíc dluží na nájmu (ovšem mají splátkový kalendář), nikdo jim nic nemůže.. Zvonit na ně nemá smysl, neotvíraj.. Od poslední stížnosti byl klid asi 2 měsíce a teď zas už nějakou dobu. Noční klid neruší a družstvo na ně nijak nemůže. Ano, ráda bych někdy zmizela do baráku..
-
2.8.2014 9:35
Takhle podobně my žili v městě na sídlišti 3 roky. 21 let jsem žila v jiném kraji a tam max jednou za čas hlučela opilá mládež, jinak klid. Na tomhle sídlišti to bylo rok od roku - hlavně přes léto horší a horší. Ve dne hluk, troubioly pořád auta, u obchodu štěkali uvázaní psi, v noci bugr, no manžel měl čím dál slabší nervy a několikrát jsme i museli volat policajty - natož, když se nad nás nastěhovala matka s pubertálním synem, co si poštěl třeba v 5:30 nahlas hudbu, nebo pod náma ve 22. hodin vrtali sousedi, no všichnio na nás koukali jak na pitomce, že si stěžujeme!!!
3 roky jsme trpěli, až jsme konečně mohli vypadnout. V jiné části města jsme v domku, kde jediný ruch jsou sekačky a podobně, max děti, co jsou venku, ale to je spíše pištění. Jednou nás akorát budili sousedi, co seděli do rána venku, tak byli slyšet, že mluví, ale to je jinak vše,
Do bytu už nechceme ani za zlaté prase. Máme zahradu, klid. Na bytě nebylo co dělat - kromě stěžování si na sousedy.
Ale kdo tam nebydlel, ten n ás prostě nechápal, pro ně jsme byli spíš my přítěž pro sousedy, že jsme si dovolili pořád něco řešit.
I když je manžel teď pořád v práci a rekonstrukce domku stojí, brzy budeme pokračovat a budeme se mít ještě lépe
Malá tu má klid, občas u sousedů vnoučata, takže si má s kým pohrát, máme psa, takže další kamarád, v pohodě jde ven, je zavřená brána, takže může být venku i sama a já můžu dělat doma. To je prostě k nezaplacení - i když tedy placení máme na x let, ale chápeme se
