Co dál :-(
Omlouvám se, ale mám v očích slzy, doma sama a potřebovala bych se někomu vypovídat. Dneska to na mě všechno nějak dolehlo a všechno se mi v hlavě motá. S přítelem jsme spolu 6 let, tenhle rok jsme si pořídili společně krásný byt a v prosinci se nám má narodit Vojtík 
, na kterého se strašně oba těšíme. Problém je ale v tom, že přítel na mě nemá skoro čas. Do 4 je v práci, pak jde na jogu nebo na bazen, někdy jde s kamarády do hospody a v pátek jezdí na celý víkend domů. Má jenom mamku a obrovský barák a statek, kde se o všechno stará. Večer pak ještě chodí do práce, protože mají hospodu. Jediný způsob jak být spolu je, že někdy jezdím s ním. Jenomže my také máme chalupu a tam jede jen jednou za rok a já to tam mám ráda, tak tam ráda jezdím často. Teď už aspoň nejezdí na tréninky na fotbal do Německa, protože to už bychom se neviděli vůbec. Pořád čekám, že se to změní. Nejdřív když jsme spolu začali bydlet, pak když jsem zjistila, že budeme mít Vojtíka, ale pořád nic. Domů prý musí, protože se to tam bez něj neobejde - a to má ještě 3 bráchy... Když se spolu bavíme a říkám, co bych si přála, tak mě odsekne, že ty penízky, co si tam vydělá potřebujeme a že můžu jezdit s ním. Doma samozřejmě pořád všechno dělám já a on akorát slibuje, že to udělá, jenomže já to vždy nevydržím a raději to udělám hnedka. Dneska jsem mu připomínala nšco, co mi slíbil a on řekl, že teďka musel toho hodně zařizovat - jenomže ne pro nás. Pak jsem byla u našich a jak jsem byla podrážděná, pohádali jsme se kvůli blbosti, což mě strašně mrzí, vzala pejska a odešla. Jeho rodinu mám také moc ráda, ale chtěla bych žít s ním, ne se jen doma potkávat od 8 do 10... Mluvili jsme několikrát o svatbě, ale vzít si mě nechce, prý na to nemáme penízky. Přitom si myslím, že se máme dobře, máme všechno co potřebujeme. Myslíte si, že se to všechno někdy obrátí? Kdy?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
1.11.2011 21:04Asi si o tom budete muset více promluvit, protože pokud to bude probíhat stále stejně, až se narodí malý, dostanete se, podle mého názoru, do obrovských problémů. Nějaký čas trvá, než se maminka s mimikem sžije. Je to dost náročná situace a zvláště tehdy, pokud je malý řvouně. Já jsem první týdny, co se malý narodil, spala cca 4 hodiny denně, byl hodně uplakaný, neklidný. A kdyby mi manžel nepomohl, šla bych se asi oběsit. Až se dítě narodí, žena potřebuje nejenom fyzickou podporu ve smyslu, že ti partner pomůže uklidit, ale také podporu psychickou. Většinou jsme po porodu hodně lítostivé, cvičí s námi hormony. Takže bych s ním zkusila mluvit o tom, že až se narodí váš syn, musí se něco změnit.
-
1.11.2011 21:15Holka těžko říci, řeknu ti k tomu jen to, že já mám manžela, který dokonce pracuje doma a přesto ho vůbec nevidím. Denně pracuje i 20 hodin, je zalezlý v pracovně a slyším ho jít max na toaletu. Od práce se samo odreagovává tím, že občas také někam vyrazí nebo jde na Heaty apod...takže jsem vlastně také pořád sama. A to už máme dvě děti, 3 roky a rok (hihi, taky máme jednoho Vojtíka). Hodně sil mě stojí to, aby se občas věnoval klukům, našel si na ně čas a proto každročně zorganizuji a zařídím dovču u moře, kam si práci neveze a opravdu se věnuje klukům a mě. Akce toho staršího ve školce mu musím psát do diáře i několik týdnů předem, ale vydupala jsem si, že denně malému přečte pohádku, jedno kdy a menšímu se alespň deset min věnuje lumpačením. Řeknu to tak, u nás je to daň za blahobyt, máme se opravdu dobře, ale na úkor toho, že jsem sama a sama na děti. Maminu mám moc daleko, mám ji jen na skypu, tchýni ještě dál a s tou si zrovna nerozumíme nejlíp, žije v trochu jiném světě, je hodná, ale prostě jinde. Ale naštěstí tu mám kamarádku se stejně starými dětmi, hodně spolu chodíme ven, protože je na tom v podstatě úplně stejně a chodíme na plavčo, tam si člověk vždycky popovídá s jinými maminami a prostě jsem to přijala jak to je, a v podstatě jsme všichni spokojení. On se většinou člověk těžko mění a na to spoléhat nemusíš, ale když už máte mimi na cestě, pokud se na něj oba těšíte, zařiď se tak trochu bez manžela, nezůstávej na něm nijak závislá (citově) a neseď doma a nečekej. Najdi si nové koníčky a zábavy, které můžeš dělat s dětmi a zároveň mít možnost komunikace. Oni to chlapi většinou vnímají trošku jinak. ten můj mi také říká, že když chce udržet blahobyt, musí něco stranou a bohužel je to ten čas na nás a já bych klidně i jezdila s ním, když jede někam pracovně a jde to, klidně sbalím kluky a jedeme s ním, než si vyřídí co potřebuje, projdeme si třeba město a pak jdem na spol oběd a hned máme hodinku navíc pro sebe
))))))))). A jinak se neptrap, hodně se těš na mimi, ono tě tak zaměstná, že už na tohle pak nebude ani pomyšlení. Když mi manžel na začátku vztahu (jsme spolu 11let) odjel někam beze mě a to jsme ještě studovali a čas byl, pak jsem i brečela a měla vztek, když třeba nenapsal aspoň sms, dnes mě tak zaměstnávají děti, že jsem ráda, když odejde večer pryč a já si mohu v klidu lehnout na gauč, pustit si oblíbený film a lenošit v klidu....tak hlavu vzhůru, asi jsem ti nepomohla, ale rozhodně nejsi sama.... -
1.11.2011 21:09Taky mám občas takový pocity.
Jsem v jiné situaci, asi jsem mladší než ty (podle toho, jak píšeš, že čekáte miminko), chodím ještě do školy a můj přítel taky a zatím spolu ani nebydlíme, plánujem to na příští rok Ale už teď mě štve, že na mě nemá moc čas. Chápu, že přijde ze školy o půl páté, musí udělat něco, co má další den odevzdat, do toho má stíhat mě a chce být i se svýma kamarádama, ale už taky pomalu ztrácím nervy... Vždycky plánuju, jak mu to "vytmavím," ale když za mnou přijede, tak to nedokážu, říkám si, že si ho nemůžu nárokovat. Zkus mu říct, že si připadáš sama, že ho potřebuješ jako oporu, tyhle řeči na chlapy zabírají 
Snad se to spraví a narodí se vám krásný syn ) Hodně štěstí -
1.11.2011 21:34Chápu o čem mluvíš. Já to mám doma podobný, akorát s trošku jiným rozdílem. Můj partner má 2 koníčky, u kterých tráví svůj veškerý čas, když není v práci.. celý víkendy a celé odpoledne a večery po práci a také mi to dost vadí. Za obyčejný nákup dostanu akorát výčitky, že si chtěl udělat volno a mít klid
... Poslední dobou je to u nás dost napjatý, přítel je pořád naštvaný, furt mu něco vadí a vždycky za to dostanu já, už ani nemám sílu odporovat a hádat se (a to po něm nechci nic jiného než zajet na nákup a udělat nádobí!). Zkus si s přítelem promluvit, přece jen čekáte miminko a určitě budeš potřebovat jeho pomoc, no a když bude pořád někam jezdit nebo chodit, tak věř, že budeš na všechno sama Já ti víc poradit nemůžu, protože sama nevím, co se s tím dá dělat. Já mám doma rozmazlenýho mamánka a jediný co bych si v životě přála je to, aby dospěl a pochopil, že nejdřív je potřeba udělat povinnosti a až potom je zábava -
1.11.2011 22:01Holky, děkuji za ty krásné příspěvky přede mnou
Jsem ráda, že to tak necítím sama a že je nás víc. Já mám bohužel ty kamarádky jen virtuální tu na WZ a když tatínek přijde domů večer v 7 z práce, nají se, vykoupe a vezme děti spát, tak jsem šťastná, že můžu být chvíli v klidu a aspoň si tady pokecat Tak přeji všem hodně síly a hodné zdravé dětičky. Mnohdy si říkám, že je lepší mít doma akčního chlapa než bábovku co pořád sedí jen doma. -
2.11.2011 6:52
Přidávám se k dívkámúženám, co jsou moc rády za tyto příspěvky přede mnou. Ano, už si připadám jako fňukna, protože jsem měla pocit, že jen já sama jsem na světě postižená přítelem, který o mně jeví tak půlminutový zájem. Ping pong, hraje Aaaaaarsenaaaaaaaaaaaaaaaaaaal... do Prcic bych ho poslala. Pak si jde s kamaradem na pokec (dobre to ma tak 2x do mesice), ale hned po tom, co jsme se nevideli 2 tydny bych ocekavala, ze se na mne tak nejak "vrhne" alespon na hodku. A on zase Arsenal
A za to, ze jsem hodna holka a neotravuju, mne vecir podrbe a usne. Myslim si, ze by melo byt nejake jeste mnohem efektivnejsi reseni, nez "promluvit si". Je fakt, ze muzi vnimaji jinak a chapou, ale nekdy mi prijde, ze to radeji resit nechce. Pak si dela srandu, ze jsem takova "temperamentni", kdyz uz to po 3tydnech nevydrzim a vychrlim na nej, co me trapi. Ne ze bych sedela cele dny doma, kamaradky mam taky, zajmy taky dost, skolu...apod., ale on vse prehlizi, odsouva ...Stejne se to nevyresi... Tak kdo nam poradi? -
2.11.2011 8:56
My jsme to vyřešili tak, že prostě tolik nepracuje, zároveň je samozřejmě i míň peněz, ale za to má čas na mě i na miminko..Když to jde, jedu pracovat s ním i s miminkem.
Můj muž si plně uvědomuje, že miminko roste a mění se každým dnem a chce si to užít..nechce se honit jen za penězi, aby mu uteklo to nejcenější- žena a dítě.
To si každej musí rozmyslet sám, jestli chce pracovat od rána do večera a mít jak píšete blahobyt, nebo se uskromnit a užívat si život, protože život je krátkej a všechno rychle utíká..
Teď měl možnost vydělávat mnohem víc peněz, ale byl by 3 týdny pryč a 3 týdny doma..odmítl a já ho chápu.. -
2.11.2011 20:18Je to těžká situace to dobře chápu.Manžel byl také pořád v práci aby byly peníze ale když se nerodil malý snažil se být více doma.Ted když má malý přes rok tak už snáma nebude tak často protože peníze budeme potřebovat na domeek.Oba jsme bez rodičů a nikdo nám v ničem nepomáhá.Prostě to musíme zvládnout a to ještě bude manžel pracovat až ve Francii a to se uvidíme jen jeden týden za tři měsíce tak jsem taky zvědavá jak to zvládnu.To je tou hnusnou dobou a politikou která nám nedá odpočinout.Zkus si s ním promluvit o tom aby byl aspon doma nějakou dobu jak se malý narodí.
-
5.11.2011 21:31Ahojky, zažila jsem něco podobného, ale bylo to naštěstí ještě před svatbou, po šesti letech vztahu. Nikdy bych si nemyslela, že seberu tu odvahu, ale přítele jsem opustila. On se okamžitě rozběhl za mnou a prosil a sliboval, že se vše změní atd. Vydrželo mi to tři dny a vrátila jsem se k němu. Opravdu se změnil, i když člověk nemůže čekat 100% zázrak. Teď máme rok po svatbě, čekáme miminko a jsme v pohodě. Po tom rozchodu mi řekl, že nikdy nevěřil, že bych ho opustila, že si mnou byl hrozně jistý. Jsem ráda, že jsem to udělala, i když to bylo hrozně těžký. Potřeboval ukázat, že takhle to prostě nejde. Naštěstí mu to hned došlo a dokázal mi, že mu na mě záleží a že se dokáže aspoň trochu změnit. Chápu, že je teď těžké tohle řešit, zvlášť když čekáte mimčo, ale souhlasím s holkama, že je třeba si s přítelem pořádně promluvit a nenechat se odbýt. Tohle je vážná situace a on by si to měl uvědomit. My měli také problém s rodiči, zezačátku se mnou přestal můj otec mluvit (myslel si, že budu asi nadosmrti doma), ale já radši odešla z domova za svou láskou a riskovala, že třeba naše už nikdy neuvidím. Táta se samozřejmě srovnal. Člověk by měl pro lásku umět něco obětovat, i když to někdy bolí. Držím palečky, abyste to zvládli.
