Bály jste se snatku?
Ahoj, holky partner mě po roce známosti a 4měsíců společného bydlení požádal o ruku. Nebyl to úplný blesk z nebe, protože jsme se o tom už tak nějak bavili, že svatbu určitě chceme.
Je to člověk, se kterým chci být, ale najednou, když si vlastně do detailu uvědomím, jakou zodpovědnost na sebe tím beru a že je to "navždy", tak mě píchá v podbřišku... 
Chápete, co mám na mysli? Nemám pochybnosti, že bych ho nemilovala, ale to vědomí, že je to závazek do konce života a že se to najednou tak přiblížilo a už se o tom nemluví že "někdy v budoucnu určitě", tak o tom člověk začne opravdu intenzivně přemýšlet...
Měly jste některá podobné pocity? Jak jste to pořešily? Je to tím, že je to prvotní reakce a člověk přemítá co by a kdyby?... díky za reakce
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
27.1.2015 23:45
Své první svatby jsem se nebála vůbec. S partnerem jsme byli spolu něco přes rok a skoro tak dlouho jsme spolu i bydleli. Dohodli jsme se na tom, že chceme mít děti a bylo by fajn, kdyby přišli do oficiální rodiny... Svatba byla díky tchyni dost hrozná, po svatbě se manžel změnil k horšímu natolik, že za další rok jsem podávala žádost o rozvod a byla celá ráda, že jsem bezdětná. Takže když za několik let s novým partnerem přišla řeč na svatbu, šly na mne mdloby
Odkládala jsem to jak to jen šlo, ale s tříměsíčním miminkem v náručí už jsem nějak neměla po ruce žádné pádné argumenty, proč do toho nejít Klepala jsem se jak osika, měla jsem utkvělou představu, že svatbou se zase všechno strašně pokazí. Toho, že je to "na celý život" už jsem se nebála. Rozvod bez dětí je poměrně snadný (alespoň pro mne byl). Když už jsem s partnerem ale měla dítě, tak jsem si říkala, že v případě, kdy půjdeme od sebe bude rozvod poslední věc, která mne bude trápit Tak jsem nakonec kývla. Podmínkou bylo, že půjde o ryze formální záležitost, takže žádné šatičky, družičky, koláčky a já nevím co. Zašli jsme v polední pauze (byla to tuším středa?), kdy měli svědci čas na úřad, tam se podepsali jako že jsme svoji, došli si do hospody na řízek a tím to haslo. Svatba o šesti lidech z nichž jsou dva úředníci je poměrně rychlá záležitost. Za pár dní jsme si vyzvedli oddací list, zastrčili ho do šuplíku a dělali jako že nic. Rodině jsem to neřekla - to byl podzim. Naplánovali jsme si, že v létě uděláme pro rodinu a kamarády párty, kde se "jako" vezmeme, někde v přírodě, v klídku a bude to bez toho úředního šimla, který mi ťapal po nervech. A když se to do té doby pokazí, tak se ve stejné tichosti jako jsme se brali zase rozvedeme, abych byla ušetřená keců od rodiny, jak nemožné partnery si vybírám Jak to dopadlo? Nic se nepokazilo, jsme spolu už pěkných pár let a výročí slavíme v létě 
Takže i když mne tu holky asi ukamenují, tak na základě téhle zkušenosti ti s velkou dávkou pragmatismu říkám - svatby se neboj, rozvod bez závazků je snadnej. Spíš si rozmysli, kdy a s kým si pořídíš dítě, hypotéku, dluhy a ostatní věci, které tvůj život opravdu poznamenají. Po svatbě se totiž změní akorát jméno, kterým se budeš podepisovat a stav v občance - navíc ani jedno z toho není bezpodmínečně nutné -
27.1.2015 20:07My jsme s přítelem dnes přesně 4 roky. Rok spolu bydlíme a rok jsme taky zasnoubení
Já tyto pocity, které popisuješ nepoznala. Na zasnoubení a teď i na samotnou svatbu se moc těším a i přesto, že si uvědomuji že je to na "celý" život tak žádný strach nepociťuji. Jsem ale přihlášená na beremese.cz a tam jsem narazila na spoustu nevěst, které řešily to stejné co ty. Myslím, že je to úplně normální Prostě si uvědomuješ, že je to na celý život a tak jseš prostě nervózní. Možná je to i dobře.. nebereš to na lehkou váhu Přeju ti moc štěstíčka do společného života s budoucím manželem 
-
27.1.2015 20:57V rijnu budem s pritelem 10 let cekame druhe ditko zasnoubeni jsme 3roky a letos jsem dostala pod stromek svatbu tak ze zarizuju brat se budem v srpnu a jsem z toho nervozni ac jsem si to strasne prala.neboj budeto to krasne uzivej si ten pocit nikde neni psano ze se do roka musis vdat
-
27.1.2015 21:13
My se začali snažit o mimčo po týdnu chození. Po 2 týdnech jsme spolu bydleli a po 5,5 měsících jsme měli svatbu (byla jsem měsíc těhotná). Po roce a měsíci chození se nám narodila dcerka. V květnu spolu budeme 5 let a dosud mě nikdy nenapadlo, že by byla svatba špatný krok, že by se tím něco změnilo, atd ...
Je to jako se vším. Někdo má nervy, bojí se, atd. Jiný se těší, je v pohodě. Pokud s partnerem chceš být a víš, že je to ten pravý, tak se vezměte a máte to -
27.1.2015 23:07
ja jsem pochybnosti k svatbe nemela,uprimne me ani nenapadly,proc myslet v takovem pripade na takovy myslenky? je to zavazek,ale krasnej zavazek,hlavne ne nerozluceny jen smrti,,ja se tesila jako mala a to jsme se brali po 1,5 roce chozeni a bylo mi 19let
a byt na me,tak mam svatbu tu samou s tim samym kazdou sobotu -
28.1.2015 14:34
Ahoj, nečetla jsem komentáře, ale něco za sebe. Jsme spolu s manželem cca 4,5 roku a z toho rok budeme manželé. Když jsme se brali, tak jsme měli 9 měsíční holčičku a svatba pro mne byl obrovský krok do neznáma. Já jsem byla celkově spíš proti svatbě, ale manža je takový konzerva a jeho rodiče ještě víc. Takže jsem se spíš nechala přesvědčit
Určitě se máme moc rádi a zatím bych si přála aby to bylo do smrti, ale i tak jsem měla ze svatby zvláštní pocit. Ale u mne je to asi hodně tím, že jsem z minulého vztahu hodně zklamaná a už moc nevěřím na pevnost vztahů. A svatba mi přišla jako komplikace do budoucna při možnosti rozchodu. Ale nyní na to moc nemyslím Na manželství jsem si doteď nezvykla a zaškrtnout někde, že jsem vdaná mi jde proti srsti. Nicméně jsem ráda, že jsme spolu a že jsme se našli a že jsou manža i tchánovci rádi, že jsme se vzali. Každopádně přeji hodně štěstí
