19 let a stále sama
Na poprvé musím říct, že je určitě hodně stejných případů a i holek či žen a mnoho příspěvků na internetu, ale potřebuji se nutně už někde vypsat.
Docela delší dobu už mě trápí to, že jsem stále sama a samozřejmě i ještě panna, ale to mě ani zase až tak netrápí. Za pár měsíců mi má být 20 a čím víc jsem starší, tím víc jakoby cítím potřebu po mužské společnosti, nejde ani tak o sex, ale už bych ráda měla nějaký vztah a zažívala prostě takový ten pocit, že s někým chodíte, tu zamilovanost, nevím pořádně jak bych to měla popsat.
Nepolíbenou pannou sice nejsem, s pár kluky jsem se už líbila na různých akcích, pokud jsem šla s kamarádkami, ale to bylo tak vše, ani mi o nic víc nešlo, nejsem tip holky, co by chtěla o to přijít s neznámým klukem během večera a vždy jsem byla připravená, že pokud by něco na mě začali zkoušet, sbalím se a odejdu.
Už sama nevím, co bych měla dělat. Na střední mě toto štěstí nepotkalo a jak se zdá, tak na vysoké to nevypadá na žádnou změnu, na nějaké akce už moc nechodím a když jo, tak moc kluků nebo mužů, kterým by šlo o vážnější vztah nepotkávám. Za velkou krasavici se tedy nepovažuji a kila navíc bohužel mám, ale ty se pokouším už dlouhou dobu shodit (ovšem s hubnutím se na vás neobracím). Já jsem sice jiného názoru, ale i má opravdu velice upřímná kamarádka tvrdí, že hezká sem a to i v obličeji a klukům se líbím. Zájem by o mě asi i byl, ze střední mám zkušenosti, že jsem se pár klukům líbila, ale prostě jsme si nijak nesedli a pokud jsem se já pokoušela o někoho, skončilo to spíše naopak tím, že jsem těm dotyčným přinesla štěstí a oni si našli někoho jiného nebo jsem u nich skončila jako kamarádka.
Upřímně už nevím, co bych měla dělat. Ráda bych se jednoho vdala měla i vlastní rodinu, ale zároveň vím, že já nemůžu mít to štěstí, aby můj první přítel byl ten osudový a když se zatím neobjevil ani ten první začínám se celkem obávat. Na jednu stranu bych už ráda někoho vedle sebe měla, ale zároveň se asi zase bojím toho, že to dopadne ostatně jako vždy, že buď si nesednu s někým, komu se líbím nebo naopak zase dopadnu špatně u někoho, kdo se líbí mně. Přemýšlela jsem i tom, že bych zkusila nějakou seznamku, té se ovšem ale také bojím, že ta mi ke štěstí nepomůže a akorát se spálím nebo se bojím toho abych nenarazila, s prominutím, na nějakého úchyla.
Už si opravdu nevím rady. Budu ráda za názory a i reakce těch, kteří na tom byli podobně.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
3.12.2018 23:47Ahoj, byla jsem na tom podobně. Je mi 20 a donedávna jsem byla sama a upřímně po té 20 jsem se cítila stejně, chtěla jsem mít oporu - muže. Můj muž se objevil zničehonic a náhodně, nehledala jsem.. jediné na co jsem byla zaměřená a co bych poradila i tobě je učinit sama sebe šťastnou a sebevědomou. Sebevědomí je přitažlivější než tělesná krása. A taky ti chci poradit - to nejlepší přijde nečekaně
-
4.12.2018 5:57
V klidu, byla jsem sama jeste ve 22, taky uz jsem si pripadala divne a pak slo vse raz naraz. Neboj, toho praveho urco najdes
-
4.12.2018 6:56
Hlavne chod mezi lidi. Doma mezi 4 stenami se tezko seznamis. Cilene muze nehledej, ale nahode bys mohla trosku pomoct. Zkus si treba na VS zapsat nejaky predmet, kde je hodne kluku. Ja treba talhle chodila na plavani se strojarema (ja jedna holka+30kluku...seznamovani slo samo
nebo na rybarsky krouzek... -
4.12.2018 7:55
Ahoj, měla jsem to dost podobně, byla jsem dost zoufalá a samota, ač mezi lidmi byla zdrcující, před spaním jsem často brečívala..., ale když jsem právě hledala, nic jsem nenašla. Zkoušela jsem i inzerát, kde jsem našla hned napoprvé bezva kluka, hezkého, milého, pracovitého, ale jaksi jsme si nesedli a bylo to divné, umělé (ale kamarádka na inzerát životního partnera našla-přes agenturu avšak říkala, že oba tam měli napsané jiné požadavky, tajže se vlastně ani nemělu dát dokupy...). Krátce po 20.tém roku si mě našel můj životní partner v zastrčeném koutku, ve starých teplákách v pracovní zástěře s lupama na očích a nejlepší na tom bylo, že to vše přišlo tak nenápadně a přirozeně, byl to vlastně první člověk, s kterým jsem si měla opravdu co říci a nemusela jsem o ničem přemýšlet...No, fakt to bylo vlastně jako z pohádky, ale od té doby i já věřím, věřím, že druhá půlka nás někde je a jde jen o to, kdy vás něco svede dohromady
A já toužila po druhé půlce, po ničem jiném. -
4.12.2018 9:17Ahoj, chápu, že tě to trápí, ale všechno chce svůj čas a důležitý je nespokojit se s nějakým úletem z baru jen ze zoufalosti, dobře děláš, že se takhle sbalit nenecháš. Znám řadu holek, co měly třeba od 16 hromadu vztahů a s blížící se 30 jsou stejně samy. Já svého partnera potkala až po 25. narozeninách a jsem za to ráda, opravdu si rozumíme. Takové setkání je náhoda, ale ne tak úplná. Já v tom roce začala v nové práci, dostala jsem se na druhou vysokou školu a studovala si už jen tak pro zábavu, začala se znovu scházet s kamarády, které jsem roky neviděla, a právě z těch obnovených kruhů se objevil on jako kamarád kamarádky
Takže se nestresuj, dělej, co tě baví, vyskytuj se na místech, kde můžeš potkat někoho pro tebe zajímavého a ono to vyplyne samo.
