Cesty k mateřství jsou někdy nevyzpytatelné...nikdo si tu nebude myslet nic zlého, naopak, kdyby si ženy mezi sebou častěji přiznávaly, že mateřství není jen růžový obláček, plný lásky a rozněžnění, tak by se potom tolik z nich necítilo špatně a provinile. U někoho to naskočí rychle a někdo si cestu k dítěti hledá obtížněji...koneckonců je to poznání a zamilování si cizího človíčka
moje máma vždycky říkala, že každá matka, která tvrdí, že nikdy nechtěla být bezdětná, tak kecá
každopádně gratuluju, že se situace zlepšuje, čím je dítě větší a interaktivnější, tak je s ním víc legrace a ta láska se prohlubuje víc a víc.

Díky. Hrozně jsem se bála, že mě nikdo nepochopí. Proto o tom píšu až teď. Člověk se prostě cítí hrozně - má miminko, po kterym toužil, takže by si řekl, že bude šťastnej. Místo toho ale cítí strach, beznaděj, zmatenost, totální vyčerpání, ztrátu sebevědomí.. Uf, doufám, že tohle už nikdy nezažiju. A fandím každý mamině, která si prošla stejnou depkou a zvládla to bez prášků.

Mrne: já to říkám pořád, že málokdo si umí na sebe uplést takový bič, jako my ženy samy na sebe...zrovna nedávno tu byla v poradně otázka, asi necituju přesně, ale týkala se nespokojenosti na rodičovské a bylo tam i to, že před okolím vykládá, jak je to doma super, ale doopravdy se užírá. A je to docela zvláštní, třeba u zaměstnání považují všichni za normální si stěžovat, nikdo nečeká, že budete v euforii od devíti do pěti. Ale jak jde o mateřství, tak jakmile přiznáte problémy v ráji, tak jste pro okolí podezřelá

Terryk: já mám kamarádku porodní asistentku a ta po několika letech práce v nemocnici se rozhodla vystudovat psychologii a věnovat se poradentství vyloženě zaměřené na ženy v šestinedělí. Protože vysledovala, že žena po porodu se ocitá doslova ve vzduchoprázdnu. Řeší se jen fyzično, očistky, prsa, mimino...to, že se jí život obrací vzhůru nohama a že to třeba pro ni není lehký, nenapadne nikoho....

terryk: úplně se v tobě shlížím, měla jsem to samé, né tedy to,že bych měla depku nebo že bych přemýšlela,že dám dítě k adopci, ale prostě takovej pocit vzduchoprázdna-všechno mi najednou přišlo složitý. Říkala jsem si jak si dojdu třeba k zubaři, jak pojedu nakoupit, jak zařídím další a další věci s dítětem. Moc mi pomohli obojí rodiče (myšleno i manželovi) a také manžel, hodně toho zařizoval a i pomáhal s malou, to samé rodiče. Mamka a tchýně mi vařili a tak.A ty pocity, jakože štěstí po porodu také nebyli (možná ve skrytu duše), spíš jsem se cítila vyštavená a naprosto nepřipravená na dítě (také jsme ho chtěli a dva roky čekali). Porod byl příšerný, holka byla hodně přidušená, takže jsme měli lítání po neurologii, civčení, UTZ mozku a atd.Také jsem se vzdala části mého života-přestala jsem jezdit na motorce, což pro mě byl největší koníček a jezdila jsem často, přestali mi výlety s kamarádkami a taky poklábosení s nimi v hospůdce. Najednou se ale všechno změnilo a vše máme zajeto-už delší dobu-dcera začíná osmý měsíc-chodíme i za kamarádkami, nákupy s dcerou autem v pohodě, co potřebuji zařídit bez dcery hlídání vždy mám. Jen ta motorka pokulhává, letos jsem nejela. Tohle všechno mi ale vynahradí úsměv dcery a nikdy v životě- i když je to občas těžké- bych jí nedala, je to naše láska největší.
A to co píšou nebo říkají některé matky, tak vždy člověk poukazuje jen na to hezké v životě,ale to že dítě probrečí celý večer protože mu rostou zuby nebo je po očkování, atd. to už nikdo neřekne.

Jak to tak čtu, má to spousta z nás a za sebe můžu říct, že znám jen pár holek ve svým okolí, co byly mateřstvím od začátku unešený. Naopak většina se v šestinedělí plácala a můj naprostý obdiv má moje kamarádka, co byla na mimčo sama, i přestože jí pomáhala máma, ale co si budem povídat, přítomnost rodiče celý dny taky není žádný med.. Já jsem si v šestinedělí přišla naprosto neschopná, malý hodně brečel, já furt kojila a chovala, doma jsem nezvládala nic. Jen jsem si říkala, kde se vzal kec o dětech, co se nají a spí. Když manžel na konci šestinedělí odjíždel na celý víkend pryč, byla jsem až hysterická a neuměla jsem si představit, jak to zvládnu sama. Opravdu se to taky po dvou měsících zlepšilo a teď už je to všechno v pohodě a žiju životem normálního člověka. Četla jsem knížku Tak už spi, o který jsem pak prohlásila, že by jí měli číst všichni chlapi před porodem partnerky, aby pochopili, jak se může psychika ženy zvrtnout. Opravdu se o stinný stránce mateřství málo píše a mluví a proto je fajn, že si o tom můžeme pokecat takhle na internetu

Mě manžel nosil jídlo do ložnice, kterou jsem jako jedninou v našem 3pokojovým bytě obývala. V noci mi pomáhal s malým, protože špatně usínal a míval třeba dvouhodinový přestávky od spánku.
Jinak, na návštěvách jsem taky poslouchala, jaký je to zlatíčko a jak je hodný a jak můžu říkat, že řve, z toho si nic nedělej.
Taky jsme se v tom plácali oba, ale aspoň jsem měla takový ten dobrý pocit, že na něj nejsem sama.
Jo a první 2 měsíce jsem žila o chlebu se sýrem, pudincích a šunce - krátká příprava a bezpečný jídlo při kojení..

každá to zvládá nějak a každá jak nejlíp zvládá. jediný o čem si myslím že by se mělo mluvit víc jsou poporodní deprese protože to může mít fatální následky. po čtvrtým porodu jsem na tom byla psychicky nejhůř, nešlo o péči o miminko ale vyloženě psychický vyčerpání z porodu. vždycky mi poporodní blues zmizelo s odchodem z porodnice, tentokrát ne. psychicky v háji ještě kolik týdnů doma a myslím si že jen z toho že jsem si tentokrát nezařvala. PA mi pořád říkala jak to zvládám a že to musím rozdýchat a nekřičet, tož jsem poslechla ale moje psychika to odnesla tak brutálně že jít rodit znova tak budu křičet a křičet. došlo mi že jsem vlastně rodila "podle předpisu". dva měsíce po porodu jsem při jakýkoliv myšlence, jak jsem rozdýchávala porodní bolesti a nesměla pípnout abych nebyla za hysterku, spustila pláč a roztřásla se. a dodnes mi z toho není nejlíp. já chápu ženský který chcou rodit v klidu domova a na druhou stranu bych se toho bála.myslím že by na tohle měl někdo reagovat a změnit přístup personálu v porodnicích i toho jak to tam vypadá

terryk: máme to naprosto stejné asi všichni, ale nikdo to holt veřejně nepřizná, nedej Bože před nějakou maminkou/kamarádkou někde venku na procházce. To všichni jak jsou jejich děti hodný a nebrečí. A je pravda, že každý kolem taky říká jak máme hodné dítě, ale, že to je večer jak uspávání divé zvěře-vozí většinou tatínek, když už to nejde, tak nosím, výjimečně usne sama když ji položim, že je občas ukňouraná a mrzutá, to už ostatní nevidí. Je fakt, že jakmile je mezi lidmi, je hodná. Doma taky honem rychle všechno, je chvíli hodná a hraje si, jdu vyluxovat, když usne tak vytírám a utírám prach... zkraje jsem taky nevařila. Teď už ano, ale tak jednou max. 2x týdně (a něco co vydrží aspoň na dva dny). Taky řikám manželovi, že můžu být živa jen o chlebu, vařím kvůli němu, i když není náročný,tak přeci jen něco jíst musí. A já se vždy nějak rychle odbydu. No je to holky náročný, nikdo z nás si to asi nedokázal představit a jsem taky ráda, že si tu můžeme o tom poklábosit. Protože manžel to sice chápe,ale přeci jen celý den s tim dítětem není a když chce, může si jít do hospody, může někam jet a tak...ženská je prostě přivázaná k dítěti a vše dítěti musí přizpůsobit. Jenom těch krámů co sebou beru když někam jedeme, třeba i jenom k rodičům,to než nahážu do tašky, tak už se mi nikam nechce

Mrne: tak se čtyřmi dětmi máš můj obdiv už za to, že ráno dobrovolně otevřeš oči

nicolletta30: upřímně měla jsem stejný nutkání... Akorát ten hod by proběhl z lodžie. Neumím si vůbec představit, jak drsná musí bejt poporodní deprese. A docela chápu, že taková ženská, která jí prochází, je schopná všeho...

tak koukám, že na tom asi budeme všichni a tím myslím téměř opravdu všichni stejně... musíme jen prostě hledat to hezké na tom mateřství, jinak bychom se z toho zbláznili občas to beru už s rezervou,ale když pak vidím,že manžel chce jednou za čas do hospody si pokecat s kamarády tak mi to příjde všechno hrozně líto, že já se prostě večer hned nemůžu sebrat a někam vypadnout...

terryk: Jak to tak čtu, tak já to měla tedy hodně v pohodě. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla po císaři, nebo to tak praktikovali u všech, ale první dny mi v porodnici vozili mimi jen na kojení a i když jsem ho pak měla u sebe na pokoji, tak nebyl až takový problém odvézt ho sestrám a v klidu se jít vysprchovat, chvíli si odpočinout... Manžel si vzal 2 týdny dovolenou, aby mi ze začátku pomohl. Hlavně aby se postaral o toho staršího, protože ze začátku bych to po císaři opravdu nedala každý den ho vodit do školky a ze školky. A i tak jsem toho měla až až. A u prvního jsme zase bydleli ještě u tchyně, tak mi hodně pomáhala. Nedovedu si představit, že bych hned na to vše byla sama. To bych se asi opravdu šla někam oběsit.

jj, sestřičky se moc nestavily vstřícně k tomu, že by si mimi vzaly na noc k sobě. Prý jsem rodila přirozeně, tak není důvod. Max kdybych byla po císaři, tak možná. Nejhorší ale bylo, že nám kladly na srdce, že mimi nesmíme opustit. A to se mi pak nejednou stalo, že jsem stála se řvoucím uzlíčkem uprostřed pokoje, protejkala jsem spodem, krev kapala na zem a já musela počkat, až se vrátí některá z dalších mamin na pokoj a budu moct jít do sprchy. Takhle jsem se nemohla hnout ani z místa... fuj, trochu to připomínalo vojenskej režim

mrne: no jo, ti chlapi Já bych to asi vodřídit nezvládla. Mě vodrovnala skoro už ta jízda tágem dom. Přišla jsem si, jako bych se vracela ze špitálu domů po těžký operaci.

mrne: Mě látali po porodu hodinu, dokonce jim na sále došly nitě. Ale naštěstí jsem byla roztrhaná hlavně vevnitř, takže to sezení s nějakou opatrností a sebezapřením šlo. Ale stejnak bych řídit nechtěla

taky me sili hodinu,v nohou jsem mela z toho napeti pri porodu krece,ty mi pak uz sestra masirovala,pac uz jsem nemohla vydrzet v jedne poloze-nohy dane na koze.Chtel masirovat i manzel,ale jeho k noham nepustili,aby nevidel jak me sijou.Byla jsem zvenci natrzena i nastrihnuta a vevnitr potrhana.Kruh mi vezla svagrova,protoze jsem si nemyslela,ze to bude tak zle.Po tydnu mi kruh praskl ale pak uz se to pomalu zlepsovalo po 14ti dnech.Prvni prochazka byla zajimava,nastesti to bylo v lednu kdyz nikdo moc ven nechodil i kdyz nebyla takova zima.

Ahoj, to já měla porod v pohodě, šití minimální, chodily se na mě dívat sestry, že by mě měli dávat do letáčků o šťastný matce, ale ono to tak všechno jen vypadá. Taky jsem měla malýho pořád u sebe. Nevím, jestli to má na něco vliv, spíš jsem se pak málem zbláznila, když mi ho odnesli na odběr krve a doteď se mi těžko opouští, byť jen na hodinu.
Taky mi všichni říkali, jak mám úžasně hodný miminko. Ale spal v noci tak 4 hodiny po půl hodinách. Nejvíc mě štvalo, jak se všichni chlubili, jak jim manžel strašně pomáhá. Mně nepomohl naprosto s ničím. Vzal si dva týdny dovolenou, z toho třikrát zapíjel a třikrát to dospával. Dvakrát mi uvařil oběd s tím, že už ho to nebaví a pak se válel na gauči a koukal na olympiádu. Do toho se do něj pustila tchyně, že se na ni hnusně tvářím a odsekávám jí a že k nám moji rodiče jezdí častěji, než ona (moje mamka mi sem vozila jídlo, tchyně si sedla ke stolu a ještě jsem ji musela obsluhovat). V životě jsme se s manželem tolik nehádali, přemýšlela jsem, jestli mám s malým odejít, nebo ho utopit a sebe pak nějak odpravit. Nikdy mi nebylo tak strašně zle. A jak píšete, dojít do obchodu byl nadlidskej úkon, natož zubař, holič, kafe s kámoškou, vždycky jsem celej den plánovala, jak to s malým provedu, abych mohla jít někam na dvě hodiny. Malýmu bude 8 měsíců a je to pořád ve mně. Miluju syna, ale manžel mě strašně zklamal, tchyni nenávidím, ale snažím se s ní vycházet. Hlavně si přijdu jak ve vězení, strašně mě štve, že už si nemůžu dělat, co chci. Všechno se podřizuje malýmu, i to,kdy se budu mýt a kdy půjdu na záchod. A to si chlap neumí představit.
A spící miminko? To moje mělo radar. Jakmile jsem si lehla, vlezla si do sprchy, nandala si oběd, spustil jekot.

Mame barak, takze manzel pracuje jen venku a mne doma jen pridelava bordel. Vsude nadobi, spinavy pradlo, varim skoro denne, protoze on dva dny stejny jidlo nechce. Nikdy neutiral prach, nevesel pradlo. Jednou vyluxoval, prave kdyz jsme meli prijit z porodnice. Neumi dat nadobi do mycky, nikdy ho neuklidi. Je pracovitej, to zase jo. Ale dela jen to, co on chce a co ho bavi. Kdyz ma hlidat syna, vzdycky ho bere ke tchyni nebo ke svy babicce, aby nebyl sam. S kocarkem sel sam trikrat za osm mesicu. Takze malyho jsem sice prijmula kupodivu dobre, ale manzelstvi mi jde nejak do kytek.