"Jak jsem se znovu narodila"

13.12.2018 - Byl to den jako každý jiný jen s tím rozdílem, že jsem se s Gabrielkem, mojí nejlepší kamarádkou chystala na dva dny do Hluboké nad Vltavou - zúčastnila jsem se projektu "Ježískova vnoučata" , dárky jsem měla nakoupené, zabalené, paní jsem kromě jejího přání vyrobila i lapač snů. 

Matyáška jsem zavezla do školky a s mými rodiči jsme byli domluvení, že ho budou mít po dobu co budu pryč. Poté jsem jela něco málo nakoupit, na benzínku ze které jsem ještě volala mamce, že jsem během deseti minut doma a po cestě domů byla na křižovatce zácpa no a tak jsem to vzala k nám zkratkou - normální silnice, žádná polňačka. 

Asi 250 metrů od křižovatky co směřuje k nám na mě za zátočinou vyskočila srnka, já se jí lekla a strhla řízení (i když jsem zkušený řidič a za volantem jsem strávila stovky hodin, ale v ten moment jsem se lekla a místo abych jela rovně a buď ji srazila nebo zvládla bez újmy projet, tak jsem řízení strhla) no a dál už nic. Nepamatuju si několik dalších hodin a matně i další dny. Každopádně jsem si hodně od všech zjišťovala a skládanku dala dohromady. Skončila jsem s autem ve stromu, z auta v šoku utekla a sedla si opodál k cestě. Po chvíli tudy jela jedna milá paní co byla shodou náhod zdravotnice která mi moje vykloubené rameno nahodila ihned zpět. Zavolala sanitku a byla tam se mnou celou dobu. Diagnóza: Těžký otřes mozku, zlomený pravý malíček, vykloubené rameno, pomačkaná žebra a hodně zalehlé ucho.

Rodiče mi volali, psali a prý jeden ze zdravotníků telefon zvedl, řekl "Vaše dcera měla nehodu" a to bylo vše, neřekli jestli žiju, kam mě odvezou, nic. Do toho ještě byli protivní na policajta, který se snažil získat telefon k sobě aby mohl rodičům dát vědět. Odmítli mu ho vydat a teprve v nemocnici když dojel i další policajt a dozvěděl se kdo jsem si hned zavolal na ústřednu a číslo na taťky mu dali (ten co za mnou dojel do nemocnice zná mě i táty - je to jeho kolega) a naštěstí se rodiče konečně vše dozvěděli. Mezitím řešili mléko pro malého (naštěstí jsem měla v mrazáku kvalitní zásobu mateřského mléka) a do toho se ozval můj děda, který se zajímal jestli už jsem na cestě do Hluboké a jak se máme,.. tak mu to rodiče opatrně všechno řekli. Hned řekl ať malého dovezou k nim aby měli čas na mého staršího syna a neměli toho na "starost" tolik i kvůli řešení dalších věcí kolem mě. 

Mamka za mnou v nemocnici v den i byla, ale já si z rozhovoru ani shledání vůbec nic nepamatuju. Byla jsem hodně zmatená. Večer - okolo jedenácté mi vrátili telefon, já obvolala všechny moje nejbližší - rodinu, kamarádku, bývalého přítele a nejlepší kamarády. Všichni byli moc rádi že mě slyší, ale opět - díky otoku mozku u krátkodobé paměti jsem všechno o čem jsme mluvili zapomněla. 
Druhý den po vizitě jsem dostala propustku domů s tím, že další tři dny budu dojíždět na kapačky. Necpali do mě žádnou chemii i kvůli tomu, že kojím a neměla jsem v plánu přestat. Měla jsem štěstí na skvělé doktory, takže  nebylo potřeba ani asertivní jednání za což jsem moc ráda. 

Po pěti dnech doma se objevili komplikace - začala mi tuhnou a nespolupracovat pravá strana obličeje. Ihned cesta k mé praktické doktorce, která mě hned poslala do nemocnice na ORL. Byla moc hodná, popřála mi hodně štěstí i určila diagnózu, ale chtělo to prostě "větší odborníky". V nemocnici ihned na CT, posluchárnu (kvůli uchu) a další spoustu vyšetření. Zjistilo se že mám díky dvěma mikro zlomeninám v hlavě - v uchu a ještě o kousek dál utlačovaný nerv a z toho vznikla dočasná paréza obličeje (ochrnutí poloviny obličeje).

Následovali tři dny dojíždění do nemocnice, spousta vyšetření, podání nejšetrnějších léků, které ale vůbec nezabrali a tak to nechali být nějakou dobu, já mezitím po svátcích začala chodit na rehabilitace - elektroléčbu a masáže spojené s cvičením obličeje a k tomu ještě na akupunkturu, která měla okamžité účinky a mě se začal "vracet obličej".

Doktor ke kterému chodím 1x týdně na akupunkturu je cévař a čínskou medicínu má jako velký koníček a je pro něj srdeční záležitostí. Při každé rehabilitaci mě fyzioterapeutky chválí a obdivují za veškerou snahu a maximum co dělám pro to, aby to bylo zase lepší a do toho se i ptají na akupunkturu a že ji taky vyzkouší na své problémy co mají.

O několik dnů později jsem byla na kontrolním CT a potom za za mnou přišel primář a ptal se jak jsem toho všeho dosáhla, že se mu tohle ještě nestalo aby se někomu, komu nezabírají léky začal tento problém tak rychle lepšit. Já mu zač ala vykládat o tom, že chemii a lékům nevěřím, že celý život věřím bylinkám, homeopatikům, bachovým kapkám a celkově přírodní a čínské medicíně. Následovala asi půl minuta ticha, potom velký úsměv a věta "slečno Žaludová, já před Vámi smekám a velmi Vás obdivuji za vše co pro sebe děláte" . Po téhle krásné pokloně a větě která pro mě měla neuvěřitelnou váhu jsem pana primáře objala, rozloučili jsme se a já odjela domů.

Jsem v polovině rehabilitací, ještě mě čekají alespoň  akupunktury, ale jsem na sebe pyšná. Na to, že jsem to zvládla překonat i když začátky byli hodně těžké  po psychické stránce vidět v zrcadle sebe a zároveň nevidět do toho problém s laktací  měla jsem méně mléka, občas jsem malému musela dát své mléko z mrazáku, brala homeopatika a měla obrovskou podporu ze strany rodiny i mé nejlepší kamarádky. Zvládla jsem tuhle laktační krizi překonat, nedala jsem malému umělé mléko, ale naopak se snažila bojovat co to šlo i když jsem byla každou chvíli i v noci vzhůru. Jsem na sebe neskutečně pyšná a moc ráda za vše co jsem společně s pomoci nejbližších zvládla. Posílilo mě to psychicky i fyzicky a odpověď "nejde to, nezvládnu" už pro mě nemá žádnou váhu. Když se chce, jde všechno, stačí jen chtít..
 

S odstupem času tu nehodu vidím pozitivně - neuměla jsem zastavit jinak, tak si tělo muselo poradit (snažila jsem se dělat každý den maximum - děti, práce,.. a neměla čas na odpočinek). Přišla jsem o nejlepší kamarádku, která mě hodila přes palubu a dala šanci jiným - pomáhala a radila jsem jí v přípravách svatby, měla jsem jít za svědka a ve finále všechno co jsem dělala se otočilo proti mě a v neposlední řadě jsem si spoustu věcí srovnala a přeházela tím žebříček hodnot. Ještě nejsem úplně v pořádku po zdravotní stránce, do začátku dubna mám naplánované rehabilitace, ale cítím se o 100% lépe, paměť se lepší, už jsem dokonce i znovu seděla za volantem. Jsem šťastná že to všechno takhle dopadlo a vlastně mi to v mnoha směrech pomohlo.. :) 

 
1 2 3
09.02.2019 12:20:03
Emoce:
Komentáře:

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.