Incident se sprostým hovadem

Včera večer jsem jela domů, vyčerpaná, kousek od domu máme McDonald a já jsem si vzpomněla, že mi vždycky pomůže velký kelímek Coca Coly pokud je nejhůř, abych se trochu probrala a byla schopná fungovat. Přijíždím do McDrive, kde už je docela slušná kolona aut (je to v takové zatáčce na parkovišti), na straně u parkujících aut stojí jedno auto s nastartovaným motorem, celkem ale daleko od té řady čekající na svou objednávku, řekla jsem si, že asi na někoho čeká, a zařadila jsem se za poslední auto. To čekající auto ke mě přijelo a týpek cca 30 let za volantem na mě začal řvát, že co si jako o sobě myslím, jestli si snad myslím že tam čeká na zázrak. Říkám jak to mám vědět? Neblikáte, tak jsem se zařadila.... on už začal být dost nepříjemný, pokračoval ve řvaní "no protože tu nechci stát jak idiot a blokovat cestu tak jak jste to právě udělala vy, to by mě zajímalo, co s tím teď jako uděláte" (na cestě, kde projedou tak 3 auta za den). Obvykle už bych se s ním začala hádat protože takové namyšlené blbečky fakt nesnáším, ale neměla jsem energii, tak začínám couvat a ještě na něj stihnu zakřičet že to přeci stačí říct slušně, nejsem jasnovidec. V tom ho chytne amok, vypadá že vyskočí z auta, a dál na mě řve... "tak používej hlavu ty vypatlaná tlustá krávo, radši se vyser na McDonald a nejdřív zhubni!" Mou odpovědí mu byl vztyčený prostředníček a věta "běž do hajzlu burane". Chuť na McDonald mě přešla, vycouvala jsem, objela jsem parkoviště a jela domů.

Tohle bylo jako bodnutí nožem. Jsem člověk, který vždycky hrozně řešil postavu. Před prvním dítětem (vlastně i po něm) jsem byla tak 4-6x týdně ve fitku. Diety už jsem vyzkoušela snad všechny na světě. Každé kilo navíc mě rozhodí. Jenže teď jsem těhotná a jsem ZASE tlustá jako prase. Do porodu mi zbývá týden, takže mám 20 kilo nahoře a otoky jsou na denním pořádku. Vím jak vypadám, mám doma zrcadlo. Neustále se sleduju a každý den jsem nešťastná z toho, jak vypadám. Každý den se snažím marně přesvědčit sama sebe, že to není tak hrozný. Ale ono je... Tohle na těhotenství fakt nesnáším. Denně se těším až porodím a budu zase hubnout, i když vím jaká to bude dřina se dvěma malými dětmi.

Cestou domů se mi spustil vodopád slz. Já normálně nejsem emotivný, ani v těhotenství. Těžko mě někdo uvidí brečet, maximálně můj muž tak 3x do roka a to většinou vlivem extrémního vyčerpání nebo depresí z toho, že nehubnu jak bych potřebovala. Když jsem přišla domů, manžel se lekl co se stalo, jestli jsem nabourala nebo tak. Když jsem mu řekla o celém incidentu, jen na mě nechápavě zíral, protože zná mou povahu. Já si nikdy nenechám nic líbit. Pokud mě někdo urazí (a  za volantem obzvlášť), tak se do něj pustím neuvěřitelným způsobem, vrátím mu to jako bumerang. Já fakt nejsem smířlivý plačtivý typ, ani náhodou. Jenže tenhle idiot mě srazil na kolena. Nejhorší na tom je, že já za týden porodím a pak si zase zhubnu na svých 60 kg. Ale on zůstane idiotem napořád. A je mi fakt líto jeho budoucí ženy, až mu porodí dítě.
10.11.2019 13:34:08
Emoce:
Komentáře:

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.