Snažení se o miminko

Jak jsem již několikrát psala do diskuze nebo i jednou deníček o snažení, tak přidávám novější a hlavně lepší informace ohledně mě a mých pocitů. Ve zkratce tady napíši, jak to začalo a popíši aktuální průběh. Loni ke konci května jsem vysadila HAK, nějak jsme s manželem neřešili co a jak, akorát jsem nechtěla otěhotnět hned, a tak jsme měli bud přerušovaný sex nebo s kondomem, nevím proč, ale prostě jsem se ještě necítila a nechtěla jsem za každou cenu otěhotnět, i když manžel chtěl a hodně. Tři měsíce mi menstruace chodila hezky, ale od poloviny září se to změnilo… nechodila vůbec, navíc od září jsme si řekli, že už to nebudeme řešit a prostě to zkusíme, buď a nebo… Jakmile menses nedorazila, tak jsem si myslela, že jsem v jiném stavu, dělala jsem několik testů, ale nic. Poprvé jsem trošku cítila nervozitu a nevěděla, zda chci nebo nechci a co se teda děje. Nakonec jsem šla k doktorce a ta mi řekla, že mám nejspíše rozházené hormony po HAK a vyvolala mi menses, to byl začátek šílenství o dítě. Prostě se ve mně něco zlomilo a já najednou cítila, že chci miminko a že jsem vlastně zklamaná, že se to nepovedlo hned napoprvé… já bláhová! Čas plynul, já začala být nervozní, protivná, nesnesitelná, podrážděná, najednou jsem všude viděla děti, miminka a do toho se bratrovi narodila holčička, tak jsem jim to přála, ale zároveň jsem byla vnitřně bolavá. V prosinci mi náhle umřela maminka, byl to šok, prázdná mysl, bolest, zoufalství, beznaděj, prostě hrůza, a miminko šlo stranou až do března. Mezitím samozřejmě menses nikde, ale určitě za to mohl i velký stres a neklid po tom všem. V březnu tohoto roku jsem se dala docela do pořádku a prostě jsem si řekla, že je čas začít zase žít, začít zase myslet na něco jiného a nejen se stresovat a utápět, opět mi nebylo přáno být v klidu, sice jsem dostala menses díky práškům na úpravu cyklu, ale v noci mě vzbudila šílená bolest, byla to jediná bolest za celou tu dobu, asi prostě znamení od maminky, protože od té doby nic, vůbec nic, a asi mě tím trošku zachránila. A to jsem den předtím měla šílenou radost, že to funguje a konečně snad začnu mít lepší cyklus a můžeme se začít snažit o miminko, ale opět jen chvilková radost. Jela jsem tedy vyděšeně na pohotovost, tam jsem čekala 45 minut na doktorku, přitom tam vůbec nikdo nebyl a sestra se jí dovolala ihned, mezitím mě to docela přešlo, dokonce jsem chtěla i odejít, ale pak jsem si řekla, že když už jsme jeli a čekám, tak to vydržím. Doktorka mě teda vyšetřila a ptala se mě, zda jsem někdy měla zánět, říkala jsem, že nikdy. Tak mi s protivným hlasem řekla „No, tak máte zánět, pravý vejcovod máte celý obalený zánětem, zajděte si k svému lékaři, a pokud už je to starší zánět, tak to neřešte. Jo a pokud chcete děti, tak přirozenou cenou je nikdy mít nebudete, a pokud půjdete na IVF, tak budete ráda, že se vám to povede.“ No, nechtěla jsem být za hysterku, takže jsem byla v klidu, možná i v šoku, neřešila jsem to, ale jakmile jsem dorazila domů, tak jsem celou noc nespala, ráno jsem celá bolavá a nevyspalá začala brečet a brečela jsem až do odpoledne, než jsem šla k své doktorce, měla totiž ten den až odpoledne a řeknu vám… byly to dlouhé hodiny, byla jsem úplně zoufalá. Tatínek, přítelkyně od bratra, kolegyně, tety, všichni mě utěšovali, že to prostě byla magor doktorka a že to nemám brát vážně, jak může vědět jen tak, zda budu mít děti, nebo ne, ale nedalo se to. Byla jsem zoufalá z maminky, teď tohle, litovala jsem se, bylo toho moc. Odpoledne jsem šla ke své doktorce a ta jen kroutila hlavou, že co mi to vůbec ta doktorka řekla. Utěšila mě, že tohle se nedá říct jen tak a že stále naděje je a veliká, zánět byl nový, takže dala dvoje antibiotika a že se uvidí. Za týden jsem šla na kontrolu a zánět ustoupil, dokonce i krev byla lepší, ale slepenec na pravém vejcovodu zůstal, odeslala mě tedy do nemocnice na konzultaci. Byla jsem nervozní, ale byl tam strašně hodný a sympatický pan doktor, samozřejmě jsem tam zase brečela a byla jako hromádka neštěstí, krásně mi všechno vysvětlil a říkal, že pokud ten slepenec nezmizí i po dobrání antibiotik, tak budu muset na laparoskopii a odebrat vejcovod, ale že se nemám bát, že k přirozené cestě miminka to není problém, jelikož ten zdravý vejcovod převezme funkci za ten, co tam není, a šance je prý dokonce někdy i větší než se dvěma a že jen jeden vejcovod má spousta žen. Byla jsem sice klidnější, ale stejně jsem byla z toho nešťastná. V květnu zase smutek a bolest, manželovi umřela babička, říkala jsem, proč máme stále smůlu, že prostě už musí být lepší dny, samozřejmě už jsem měla termín na operaci. Na začátku června jsem šla do nemocnice, opět den před nástupem pláč, stres, strach, ale říkala jsem si, že konečně budu vědět, na čem jsem, a posune se všechno snad k lepšímu. Jakmile jsem nastoupila do nemocnice a zjistila, že na pokoji mám tři super kolegyně, tak všechno ze mě spadlo, stres, bolest, prostě všechno, bylo to super. Druhý den jsem šla na zákrok, modlila jsem se, aby mě vzali jako první, a oni opravdu vzali. Na sále jsem sice začala zase plakat, ale jen na chvíli, pak mě utěšil skvělý tým a pak už vůbec nevím, co se dělo. Na sále jsem byla 2,5 hodiny, k večeru za mnou dorazil pan doktor a říkal, že tedy odebraly pravý vejcovod, že byl úplně celý zničený a že jsem měla menší ložiska endometriózy, ale že levý vejcovod je v pořádku, zdravý, takže šance je, a dokonce největší, jakou jsem kdy měla. Tolik se mi ulevilo, i když jsem cítila fyzickou bolest a vyčerpání z toho všeho. Najednou jsem cítila i sílu a vůbec jsem se nelitovala, říkala jsem si, že proč jsem tolik brečela a trápila se, že prostě nic se neděje náhodou a co se má dít, to se taky děje a stejně tomu nezabráním. V nemocnici jsem byla 6 dní, kolektiv byl super, i z vedlejších pokojů jsme se bavili a smáli, prostě super, když jsem tak nad tím přemýšlela, tak jsem na sebe byla strašně pyšná, čekala jsem, že tam budu hromádka neštěstí, jak jsem to měla ve zvyku, že budu brečet a brečet, ale vůbec, byla jsem silná, cokoliv mi řekli doktoři, tak jsem plnila, jak dietu, tak to, že musím chodit, bolest, prostě všechno. Sestry mě chválily, že jsem chvíli po zákroku a jdu sama do sprchy, snažím se být soběstačná. Dobilo mě to strašně moc energií, navíc kolegyně a i holky v mém věku tam byly daleko s vážnějším problémem. Měly různé nádory nebo endometriózu všude, takže byly na tom hůř, a všechny jsme se zvládly bavit, smát a užívat si dny. Měla jsem tam denně návštěvy z rodiny, manžela, podporu kamarádek, rodiny a známých, všichni mi psali a nebyla jsem vůbec sama. Teď se hojím a užívám si volných dní, klidu, žádný stres v práci, žádný stres, že nemám udělané to a támhleto, připravuji se fyzicky i psychiky na miminko a věřím a doufám, že se nám konečně podaří a povede, klidně jen jedno jediné mít, ale prostě MÍT! A věřím, že tam nahoře se na mě maminka, babička, dědeček i babička od manžela dívají, dodávají mi sílu a ochraňovali mě při operaci. Takže teď děj se vůle boží a snad už začaly po půl roce zase lepší a krásnější dny, plné štěstí, smíchu, radosti a lásky.
09.07.2019 6:30:26
Emoce:
Komentáře:

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.