Krize ve vztahu

Otázku položila: Anonymní uživatelka #393680 13.7.2018 19:48

Jsme s přítelem 3 roky, máme půlroční dítě a myslela jsem si, že je moje spřízněná duše. Posledních pár měsíců mám ale pocit, že je všechno jinak. Je mezi námi cítit divné napětí. Jsou samozřejmě chvíle, spousty chvil, kdy fungujeme naprosto normálně a je to super, užíváme si to. A pak jsou chvíle, kdy to skřípe. Nevím jak to vidí on, ale já to vidím tak, že prostě je mezi námi dusno, párkrát jsme si řekli věci, které visí ve vzduchu dodnes, mě vadí spousta věcí na něm (a on to má možná stejně) - třeba jak hrozně visí na tom, jak kdo vypadá a vše musí být vizuálně perfektní - např. jdeme do nemocnice se zraněním, sotva se plazim, a on řeší, proč jsem se líp neupravila, že vypadám blbě (naprosto nechápu!) nebo sdílím na sociální síti dvouvteřinové video okamžitě po narození naší dcery, kde je celá opatlaná na tom pultu a brečí (nic tam není vidět - nemá roztažené nohy nebo tak) a on okamžitě řeší, ať to smažu a nikdy takový věci nesdílím. Tak se ptám proč? on mi odpoví, že tam je špinavá a zmačkaná a nechce dceru takhle ukazovat. Prostě potřebuje, aby vždy a za všech okolností vypadala krásně a perfektně, aby mu ji každý záviděl. U dětí obecně řeší, že tohle není hezký a tamto není hezký, .... hrozně mě tyhle věci vytáčí. Taky už nedělá vůbec vtipy, což dřív dělal pořád. Je obecně hrozně negativní, za vším vidí blížící se katastrofu, například nevleze ani po kolena do moře protože tam na něj určitě číhá žralok aby si ho dal k obědu... nebo mě vyhazuje od volantu, že určitě nabourám když couvu (najezdím tisíce kilometrů každý měsíc už několik let a NIKDY jsem nebourala, troufám si tvrdit, že jsem minimálně tak dobrý řidič jako on, a sám to moc dobře ví. Fajn, couvání není zrovna moje parketa, ale už mi to jde taky dost dobře.)... nebo se vypravujeme ven, já musím vypravit sebe a dítě, on jenom sebe.... spěcháme, on je na gauči napůl připravený, že prý čeká na nás, a ve finále stejně čekáme my na něj, protože před odchodem se ještě musí učesat, navonět, 6x převléknout sako, 4x vyměnit boty, a nakonec úplně převléknout. Já nervozně přešlapuju v chodbě, malá kňourá v kočárku, a on řeší aby mu perfektně ladilo oblečení a prostě čekáme na něj. Prostě je to miliarda malých věcí, který mě vytáčí. Ale žádný vážný problém nemáme. No a on se pak rozčiluje, že mám blbou náladu a tvářím se nepříjemně, jenže on má problém s tím, kdykoliv se neusmívám.. Přitom to je tím, že mě vytočí vždycky nějaká jeho poznámka, která mi naprosto zkazí den, ale nechci mu to říct nahlas nebo si stěžovat, protože to jsou blbiny. No a taky mám pocit, že už to není ta spřízněná duše. Dřív jsem za ním chodila a vybrečela se mu na rameni, když se něco dělo. On byl vždycky na mé straně. Teď mám pocit, že když za ním přijdu s tím, že jsem něco podělala, tak on mi zas tak moc podpory neposkytne... jak bych si představovala.

Nevím jak to má on... jen vidím, že je chladný, ale to občas má takové období. Pak to zase přejde. Jenže teď to nepřechází. Jen zřídka kdy přijde, obejme mě, dá mi pusu (vždycky jsme to měli tak, že já jsem přišla, a mohla jsem se tulit jak dlouho jsem chtěla) no a teď je to celé hrozně chladné a neosobní. Když se ho ptám, jestli je všechno v pořádku, tak odpoví že jo. Když se ho ptám častějc nebo víc důkladně, začně ho to štvát, proč se pořád ptám, když je všechno ok. Sex jsme spolu neměli už věčnost. Nikdy to pro něj nebyla priorita.. ale nedávno odcestoval, vrátil se za 6 týdnů, takže jsem očekávala ohňostroj jako vždycky, a místo toho ... neměl erekci. Další den taky ne. Už je zpátky víc než měsíc, asi dvakrát se nám povedlo mít sex ale byla to katastrofa. Už tak 3 týdny jsme to ani nezkusili. Ani jeden. Tou dobou jak neměl erekci, jsme to začali řešit, co se děje, jestli je nějaký problém se mnou (protože kdykoliv jindy když jsem nebyla s ním, tu erekci sám od sebe občas měl. Ale jakmile jsem se přiblížila, byla pryč). Řekl, že neví co se děje, že mě miluje pořád stejně, že jsem podle něj perfektní, vše funguje tak jak má, nic mu nechybí a je spokojený. Takže nevím...

Jinak obecně vypadá velmi spokojeně, dcerka prospívá krásně, je to usměvavé sluníčko, zbožňujeme ji oba, on si s ní pořád hraje a má z toho hroznou radost....

No a já nevím, co s tím, protože to co se mezi námi z mého pohledu děje, jsou opravdu prkotiny. Spousta malých drobností. Neumím věci podat tak, aby nezněly útočně. A hlavně nechci vypadat nevděčně. Má toho opravdu nad hlavu, pracuje jako blázen, aby vydělal na byt pro nás, aby nás vztal na mou vysněnou dovolenou, prostě po materiální stránce si nemůžu vůbec stěžovat, bere nás na mé oblíbené jídlo ven, kupuje hodně věcí pro mě i pro malou... jenže o těch penězích to tak úplně není. Bohužel ale jakmile vznesu nějakou stížnost, že třeba začínám mít pochybnosti o jeho citech ke mě, tak okamžitě udeří na tu materiální notu, že přeci kdyby nás nemiloval, tak neutrácí tolik peněz za to, abychom se měli dobře, nepodporoval by mě ve věcech, které jsou pro mě důležité (např. hlídá malou abych mohla chodit do fitka, abych mohla dostudovat univerzitu a podobně). Jasně, že jsme oba rodiče, ale já jsem na mateřské a on vydělává... a obecně zas v jiných věcech je neuvěřitelně tolerantní (já si stěžuju, že je doma neustále nepořádek ačkoliv uklízím 20x denně, a on mi řekne, ať se na to vykašlu, sednu si a odpočinu si, že nepořádek je občas normální)...... nevim prostě. Hlavně on je ve znamení býka, takže veškerou kritiku snáší dost špatně. Máte někdo zkušenost s něčím podobným? Můžete mi poradit, co s tím dělat? Ano, samozřejmě vím, že nejlepší by bylo si s ním promluvit, ale v tomhle případě si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad.

Odpovědi (podle hodnocení / podle data)

  • Ahoj. To, co popisuješ by mi u partnera vadilo též. Na druhou stranu - takový povahový rys se v člověku neobjeví zničehonic, určitě se tak musel projevovat už dřív - i když třeba méně razantně Myslím, že je to jeho určitý projev, který se sám od sebe nezmění - leda by dostal od života dostatečně tvrdou facku, aby si uvědomil, jak důležitý je ve skutečnosti perfektní vzhled.
    K tomu zbytku - krize a období pochybností jsou součástí každého vztahu, po narození dítěte jde o celkem typický jev. Oba jste náhle v nové roli, v nové situaci a potřeby dítěte alespoň na nějaký čas vytlačí ty Vaše. Taky jsme si tím prošli, krize trvala cca rok - klíčem je skutečně komunikace. Ale komunikace bez útočení, obviňování a výčitek, což není jednoduché, navíc to vyžaduje snahu z obou stran. Mně osobně pomohla k nastolení vhodné atmosféry a k nalezení způsobu, jakým komunukovat, kniha "Princip stínu" - vřele doporučuji, díky ní se mi podařilo rozmluvit i mého značně uzavřeného a v sobě věčně emoce dusícího partnera...

  • Ja to cely cetla a cekala jsem kdo odpovi. Asi byli vsichni liny jako ja.
    Tak ve zkratce.
    My tvoje problemy nevyresime. Ve vztahu je nejdulezitejsi komunikace.. promluvte si! Tady vic rad neni treba. Je jasne ze spolu nemluvite o nicem.

  • Ja bych se chtela zeptat, jestli byl u porodu? Jesti ano, treba tam videl neco, co ted nemuze zkousnout. Vysvetlovalo by to i problem s erekci a pozadavky na dokonaly vzhled.
    Chlapum se libi sex, ale ne vsichni zvladnou to, kdyz neco leze ven...

Přidat odpověď

Ženě nejlépe rozumí žena

V poradně naleznete již 80 149 otázek, kterým se dostalo 271 329 odpovědí a 409 600 komentářů

Přesto jste nenalezla odpověď na svůj problém?Zeptejte se

TOPlist